Rozhovor s KARLEM DOBRÝM
Ilona Smejkalová, magazín Národní divadlo, červen 2016 (č. 10)
Karel Dobrý (foto: J. Šimandl)
KAREL DOBRÝ vytvořil řadu divadelních rolí, v posledních několika letech i na prknech Národního divadla, kde je od roku 2014 členem Činohry. Jeho fyziognomie, uhrančivý pohled i charisma, ale samozřejmě i excelentní herecká a hlasová technika, ho předurčily pro výrazné, nezapomenutelné postavy. Výrazný bude bezpochyby i Alexandr Veršinin, jeho zatím poslední role, kterou právě teď zkouší v režii Štěpána Pácla v inscenaci Tři sestry ve Stavovském divadle.
Karle, vzpomínám si na legendární Léblovu inscenaci Racka, respektive na vaši roli Trigorina. Vám tehdy bylo pouhých šestadvacet…
No ano, ale taky jsem tenkrát Trigorina hrál úplně špatně, tak nějak automaticky, a plnil hlavně režijní pokyny. Trigorina jsem dokázal pochopit až po několika letech repríz. Pomohl mi hodně Leoš Suchařípa. Byl tehdy s Petrem Léblem v úzkém spojení, intenzivně spolu pracovali, a Leoš dokázal vdechnout většině protagonistů to, co sám věděl nebo cítil. Měl pro to velký cit a dokázal ho geniálně použít i v okamžicích svých textových indispozic. Doslova v přímém přenosu byl schopen vyrobit lepší překlad než ten původní, který udělal předtím.
Když jste vedle Leoše Suchařípy stál v Rackovi na jevišti, když jste s ním hrál a zkoušel, měl jste pocit, že jako překladatel, jako znalec Čechova a Ruska, má proti vám jistou výhodu? Třeba i ty zmiňované životní zkušenosti…
Leoš byl hlavně skvělý dramaturg, vždycky naprosto konkrétně pointoval text, neomylně, nikdy neudělal chybu, ta pointa byla naprosto přesná. To pro mě byla velká škola. Zároveň byl na jevišti neuvěřitelně svobodný, v Léblově hodně sevřeném tvaru se dokázal jakoby „odstřelit“, dokázal úplně lidi v hledišti rozjásat, i v rámci té čechovovské tryzny a velkého smutku.
Před deseti lety jsem dramaturgovala Sestry v ostravském Divadle Petra Bezruče a sama jsem dnes překvapená, jak teď vnímám některé motivy jinak. Když jsme text na zahajovací zkoušce četli, našel jste i vy v roli něco podobného? A napadlo vás, jak je skvělé, že roli Veršinina hrajete až teď?
Nemám tu typickou hereckou touhu mít svoji vytouženou roli. Tři sestry jsem nikdy nečetl, viděl jsem je pouze v Dejvickém divadle a bylo to skvělé představení. A od té doby jsem je zase nečetl ani neviděl jinde a četl jsem je až na té první čtené. Navíc znáte to, ten poněkud „továrně-výrobní“ způsob divadla vám neumožní se v předstihu detailně připravovat. Abych se udržel v nějaké zvědavosti lidské i profesní, snažím se v těch věcech nepátrat, nehledat, jak by to mohlo být, snažím se dělat divadlo spontánně, nechat se vést okolnostmi, režisérem a jít do toho potom s patřičným nasazením a nebýt podezíravý a předpojatý. Zkrátka důvěřovat režisérovi, že mě nenechá úplně na holičkách, protože herec bez režiséra je bezradný.
Zaujalo mne, jak jste na první čtené zkoušce řekl, že vám Veršinin připomíná jinou vaši roli, Tartuffa. Na první pohled neškodný mluvka, při bližším ohledání parazit.
Ano, parazit, parazituje, kde může. Je to prostě plevelný člověk, ale zároveň, aby se vyrovnal se svojí chybou, s tou promarněnou šancí, s prohraným životem, tak na sebe namotává další lidi, ale zodpovědnost za to už nepřijímá. A takhle asi protancovává každou štaci. Vlastně hrozně skličující, řekl bych až temný osud. Je to strašně smutné, když lidé devalvují to nejvzácnější a neuchopitelné, co řídí naše životy, mám na mysli lásku a touhu. A v čem je tedy pro vás postava Veršinina (tedy teď, po prvních čtrnácti dnech zkoušení) zajímavá a vzrušující, či naopak nepochopitelná, neuchopitelná? Právě v tom parazitování. Ta jeho citová devalvace, fluktuantství, emocionální promiskuita, když člověk rezignuje na věci, které by měly trvat. Mám na mysli manželství, děti, rodinu, a když svoje neštěstí řeší tím, že hledá krátkodobé štěstí. I když tady to vidíme v rozsahu pěti let, kdy se hra odehrává. Ale pak do nového vztahu zase úplně stejně vkročí bez problémů a totálně trapně z něj i odejde. Nic to neubírá opravdovosti, s jakou se do těch vztahů zřejmě vrhá. To je mi blízké, protože takhle jsem já sám prožil několik let. Zmítán neustále nějakými setkáními, ničil jsem rodiny, než jsem se vzpamatoval a začal jsem se chovat trošku zodpovědně. Prostě ten testosteron, nebo zvědavost, netrpělivost a nechuť čelit nějaké každodennosti, potřeba i neurvalost mládí… Vlastně až teď, jak se blížím k padesátce, teprve vidím, proč jsou lidi tak posedlí sexem a proč jsou vztahy krátkodobé. Když jde člověk do jakéhokoliv vztahu a setrvává v něm, tak to samozřejmě přináší problémy. Mladí lidé nejsou schopni – ne ochotni, ale schopni – čelit problémům, které přijdou, a raději vymění problém za něco nového, co problémem není. Přináší to i doba. Vlastně dneska už to nevypadá, že bychom mohli spolu v klidu zestárnout a vychovávat vnoučata a budovat si klidný život. Dnes člověk žije ze dne na den, neví, co bude zítra. Doba je tak divoká, že člověk žije v neustálé obavě, strašném studu, strachu.
Myslíte si, že snaha co nejvíce si užít, neschopnost navázat trvalý vztah, souvisí právě se strachem ze zítřka? U Olgy, Máši a Iriny je to ale přesně naopak, v budoucnost doufají, po minulosti se jim stýská a přítomnost jim uniká…
Jenže dneska je přece také mnohem snazší naplňovat libido, než dělat každodenní práci, to, o čem Čechov píše, že nemůžeme být doopravdy šťastní, že můžeme ve skutečnosti jenom pracovat a trpět. Štěstí je až pro ty další, my šťastní býti nemůžeme, protože jsme si životy už dávno poničili tím, že jsme byli netrpěliví, že jsme nedokázali pokorně přijímat a snášet, co nám život plnými hrstmi nabízel, byli jsme ke všemu ještě neurvalí. Mluvím o sobě; člověk chtěl jenom rvát, brát a to pak přineslo s sebou určitý kruh vyhasínání i devalvace. Myslím, že lidi si chtějí užívat hlavně proto, aby nemuseli žít doopravdy, že je to vážně taková šidítková náhražka.
Ani sám Čechov nevěřil na lásku, která vytrvá až do smrti. Najdete v jeho hrách pozitivní příklad absolutní lásky? Nebo spíš skepsi a cynismus?
Cynismus je taky určitou formou sobectví. Když ho ale člověk překoná, i zklamání ze sebe a ze svých průšvihů, a taky ze světa kolem, když to vezme jako povinnost, že žít a pracovat se musí, a zároveň to přijme jako jakýsi úděl, když vytrvá a vydrží to, i když láska už vyprchává, pak myslím, že se to nějak zúročí. Není samo sebou, že například vlci udržují vztah až do smrti. To se mi vždycky líbilo, souběžně běžící vlci, jeden nesnese druhého, ale běží tím životem vedle sebe.
Všechny tři sestry se upínají k odjezdu do Moskvy, jejich touha po návratu do rodného města je zářivou vidinou, utopií, která je drží nad hladinou nepříjemné frustrace současností. K čemu se ve chvílích frustrace upínáte vy? Respektive – co je vaší Moskvou?
Když jsem seděl v Moskvě na letišti a měl jsem se vrátit do Prahy, tak se mi nechtělo, protože je to silné a vzrušující, ale zároveň tak kruté a tak strašně děsivé město. Lidský život tam neznamená nic, tam chce člověk přejít ulici a vyletí deset metrů do vzduchu, protože ho nabere auto. Rozmázne se mrtvý na ulici a jenom to auto, které ho nabralo, zůstane stát. Když ne, tak zůstane stát ten za ním, ale ostatní pruhy na Něvském prospektu, kde jich je šest vedle sebe, jedou dál, a on tam leží rozmasakrovaný. To je pro mě Moskva. Mou soukromou Moskvou je příroda, mám dlouhodobý „vztah“ s koněm a ten si pěstuji, to je můj únik a práce zároveň. Kůň vám nic nedaruje, když se člověk chová blbě, tak to vrací hned a je to skutečná škola trpělivosti. Ale když mu dáte svoji férovou přítomnost a práci, tak vás potom vynese úplně do nebe. Bez nadsázky.
Anton Pavlovič Čechov
Tři sestry
Přeložil: Leoš Suchařípa
Režie: Štěpán Pácl
Dramaturgie: Ilona Smejkalová
Scéna: Andrej Ďurík
Kostýmy: Eva Jiřikovská
Hudba: Jakub Kudláč
Hrají: Tereza Vilišová, Jana Pidrmanová, Veronika Lazorčáková j.h., Magdaléna Borová, Radúz Mácha, Filip Rajmont, Karel Dobrý, Matyáš Řezníček, Igor Orozovič, Eva Salzmannová, Václav Postránecký a František Němec
Předpremiéry: 23. a 24. června 2016 ve Stavovském divadle
Premiéry: 8. a 9. září 2016 ve Stavovském divadle
Pozn. autora tohoto webu: Rozhovor vznikl během úvodních zkoušek. Režii v průběhu zkoušení převzal Daniel Špinar, pod jehož vedením byla inscenace dokončena. Plánované předpremiéry v červnu 2016 se neuskutečnily, premiéry v září proběhly v plánovaném termínu. Roli Máši alternovala Jana Stryková, která přistoupila do zkoušení již v průběhu příprav z důvodu blížících se mateřských povinností Jany Pidrmanové.