Jana Podskalská, Deník, 17. dubna 2018, foto Martin Divíšek
Je jako stvořený pro temné postavy. A tak je logické, že dostal Karel Dobrý v adaptaci thrilleru Miloše Urbana Hastrman titulní roli.
Strhl vás hlavní hrdina?
Ano, četl jsem Urbanovu knihu už dřív. Imponoval mi a fascinoval mě. Říkal jsem si, že by to byl krásný film, ale že je kniha neuchopitelná a košatá, že by nešla natočit. Pak jsem se potkal s Ondřejem Havelkou a ten mi řekl, že jsem ideální Hastrman do jeho filmu.
To vskutku jste. Těžko si představit jiného. Rozuměl jste jeho touze i strachu?
Určitě. S životem románové postavy se tu spojuje běžný život. Většina mužů to má tak, že se žen ostýchá a bojí se k nim přiblížit. Bojí se toho – a často to tak bývá – že když to udělají, zklamou je, protože jim nechtěně ublíží.
Taky to tak máte?
Doufám, že ne. S manželkou jsme 24 let, bez bolesti to samozřejmě nebylo, to ale není nikdy. Je fakt, že dřív jsem byl v tomhle směru lehkomyslný. Teď se snažím neubližovat…
Shodli jste se s režisérem ve všem na vašem charakteru?
Ondřej vstupoval do neznámého prostoru, nevěděl, jak rychle to půjde na place. Měli jsme asi dvě nebo tři schůzky před natáčením, určitý čas zabraly maskérské a kostýmní zkoušky. S kostymérkami jsme se potrápili – některé kostýmy neseděly, když v tom ale máte hrát dva měsíce, musíte se cítit dobře. Rozpočet byl omezený a úspory se projevily i tady.
Jak vypadalo natáčení pod vodou? Všude jste to vy?
Ano. Byly to klasické pokyny: Poplaveš odsud sem a budeš se dívat tímhle směrem, co nejblíže k rybám. Snaž se moc nevypouštět vzduch. Točilo se v přírodním koupališti u Milevska, kde jsou dva betonové bazény, kam pramení voda z podzemí. V září byla už dost chladná. Jenže na rozdíl od plaveckého bazénu měla krásně nazelenalou barvu a zvláštní rastr, to bylo třeba.
Byl jste i v potápěčské jámě?
Ano! Stav beztíže, krása. Byl jsem z toho vysmátý.
Román je krásně temný, magický příběh. Čekala jsem jej i ve filmu. Ten ale vyznívá víc odlehčeně.
Je tam řada stylizovaných scén. Já to cítil také více stroze a temněji. Ale jsem herec, poslouchám režijní pokyny. Třeba ve scéně s podnikatelem, jehož topím, byla verze jen s utopením, druhá s jeho botou, kterou si zkouším. Ve třetí jsem měl sedět na něm a rozumovat. Vždycky rozhodne režisér ve střižně, co bude na plátně. Také se na tom asi podepsal fakt, že se nestihly natočit některé scény, protože nám nepřálo počasí.
Casting hlavních rolí se každopádně povedl. Se Simonou Zmrzlou alias Katynkou působíte uvěřitelně.
Ona je skvělá herečka a milá holka, nikde se nesekla. Rychle jsme se sehráli. Jen mě mrzely její čočky, byl bych radši, kdyby měla své oči. Ale podle románu měla mít jedno oko modré, druhé zelené. Holku, která ve mně probouzí rozporuplné vášně, ale hrála skvěle.
Vy v sobě běsy máte, obdobně jako Hastrman. O tom není sporu. Dokazujete to i v divadle, nejvíc ve Dnu opričníka. Uvědomujete si, že tyhle role přitahujete?
Ano. Opričník byl temnota. Straší lidi, spílá publiku a vyvolává v sobě zlo. Měl jsem sérii, kdy jsem hrál za sebou van Gogha v Ohlušujícím pachu bílé a Vocilku v Dudákovi. Samí démoni. To vůbec nebylo pěkný!
Jak tyhle běsy po představení ze sebe vyháníte? To snad nejde jinak než pitím?
Po Opričníkovi to opravdu jinak nešlo. Jenže po čase zjistíte, že tenhle reset vás semele. A nezbývá síla na samotné hraní. Nejlepší je se sebrat a jet na jih Čech. Což teď dělám. Máme s ženou na vsi druhý domov, jsou tam jasné vztahy mezi lidmi, to mám rád. A koně, na kterých spolu jezdíme.
Váš zlověstný typ využívají i zahraniční produkce. Hrál jste v Mission Impossible, Borgiových, přepisu knihy Dítě číslo 44. Je to jen obživa, nebo i nové zkušenosti?
Ano, jsem pro ně ideální padouch. Muž na pokraji sympatií a hrůzy. Ujížděl na tom i Völker Schlondorff ve filmu Devátý den, kdy mi řekl před natáčením: „Jde o zlo. To je jediný, co potřebuješ vědět.“ A pak si ohromně užíval, jaký jsem parchant. Pokud jde o vaši otázku, zkušenosti tolik ne, spíš si užiju, když se sejde příjemný tým lidí, kteří si rozumí – jako u španělského filmu Dívka tvých snů.
Kolika jazyky před kamerou mluvíte?
Anglicky, německy, rusky. Zvládnu polštinu, naučím se i francouzsky.
Klobouk dolů. A umíte díky pobytu v Sýrii i arabsky, ale už jen nadávky. Je to pravda?
Byl jsem tam čtyři roky a jako kluky z komunistické země nás dost šikanovali. Muslimové komunisty nemusí. Naše technologie jim ale v tu dobu byly dobré, protože byly levné. Vyrůstal jsem tehdy s babičkou a dědečkem, který byl stavař, měl v Sýrii zakázku na několik let. Postavili stavbu, stíhačky ji druhý den rozmetaly a další podnik dostal zakázku na totéž. Tak to chodilo.
Co ve vás Sýrie, která je teď centrem pozornosti médií, zanechala?
Velký stesk. Po tom, co jsem tam prožil a co se už nikdy nevrátilo. Žízeň po životě. Cítil jsem se tam jako kluk svobodně. Babička samozřejmě reflektovala svazující momenty: že první jdou chlapi, pak děti, pes a teprve pak ženská ověšená taškami. Ale já to tehdy nesvobodně nevnímal. Navíc od té doby miluju arabskou kuchyni!
Vraťtme se k herectví. Prý budete točit seriál na Primě. To bych do vás jako do opričníka neřekla.
Chápu. Jenže tři čtyři měsíce bez práce a máte jasno, jestli seriál ano, či ne. Jmenuje se Tátové na tahu. Komediálně laděná věc o otcích v domácnosti, aby ženy mohly dělat kariéru. Mám milého chlapa, vyloženě protiúkol!
