Jindřich Göth, Instinkt 18/2018, foto Radek Cihla

 

Uhrančivý herec Karel Dobrý, který dokáže jedním pohledem vyjádřit tolik emocí, že by na ně ti méně talentovaní potřebovali dva odstavce textu. Pověst démona a bouřliváka mu v minulosti už několikrát uškodila. Když se ale Karel Dobrý postaví na jeviště nebo před kameru, je soustředěný a vždy odvede perfektní výkon. Nejnověji v režijním debutu Ondřeje Havelky Hastrman na motivy románu Miloše Urbana.

 

 

Co si od Hastrmana slibujete?
Doufám, že se nám povedlo přenést na plátno alespoň zlomek toho, co obsahuje kniha, a že jsme zachytili jejího ducha a téma.

Četl jste ji?
Ano, četl. Znal jsem i Urbanův předchozí román Sedmikostelí a na jeho další knihu čekal napjatě. Nezklamal, jakkoli pro mě bylo gotické Sedmikostelí silnější, Hastrman je taky super.

Ústřední téma románu je…
Vášeň, láska v různých podobách, to, jak ke Katynce svým způsobem přilnou všechny hlavní postavy, přes učitele, faráře, mladíka Jakuba až právě k hastrmanovi.

Vaše postava působí jako katalyzátor děje. Určité napětí a vášně v tamním společenství už probublávaly, ale s příjezdem hastrmana jako kdyby vše kulminovalo a vybuchlo.
On nemá zábrany, nezatěžuje se společenskými konvencemi, dodržuje je jen naoko, aby zapadl a moc nevyčníval z řady.

Což se mu ale nedaří, že?
To je pravda, konvence pořád překračuje, čímž věci dostávají spád.

Poprvé to mezi ním a okolím jiskří, když odejde z kostela během kázání.
No, nemá k tomu úplně blízko.

Asi je jasné, proč jste tu roli dostal vy.
Já to popravdě moc nevím… Ale jasně, rozumím, vím, co chcete říct.

Vaše, řekněme, expresivní osobnost se odráží i v hereckém projevu; jdete na dřeň, nehrajete „na efekt“, nepomáháte si berličkami.
Možná je to dané neschopností hrát, takže můžu jen existovat tak, jak jsem. Ale myslím si, že zrovna v tomhle případě se režisér Ondřej Havelka snažil – a dost se mu dařilo – můj projev trochu spoutat a kultivovat. Kvitoval jsem to s povděkem, protože lehkost a důraz na detaily, k nimž mě ponoukal, bych asi sám v sobě nenašel. Mám tendenci věci pálit od boku a moc nad nimi nepřemýšlet. Ale hastrman je přece jen trochu jiný, sametový, hladivý, strohý a věcný, zároveň má v sobě jakousi naléhavost.

 

LÁSKA A VODA. Karel Dobrý coby baron de Caus a Simona Zmrzlá jako Katynka v novém filmu Hastrman. Jejich vzájemné milostné jiskření tvoří jednu z dějových linií snímku. Foto: Cinemart

 

Jaká byla práce s Ondřejem Havelkou?
Hned zkraje jsem byl překvapený, jak si počíná na place, jak přesně věděl, co chce. Někdy mě jeho umanutost a posedlost různými maličkostmi až mořila, jenže právě z těch detailů se skládá celek a během natáčení postsynchronů jsem se přesvědčil, že tohle v mém případě funguje. Točit s ním byla především zábava. Pořád mě vybízel, abych přicházel s vlastními nápady. Nejdřív trochu nesměle, ale pak se na mě stále častěji obracel s tím, jak bych tu kterou scénu viděl – přestal jsem být jen interpretem a čím dál více se stával spolutvůrcem.

Užíval jste si tedy?
S kameramanem Divišem Markem jsme byli jako dva malí kluci. Než se pokaždé připravila scéna, říkal: „Hele, pojď, než to udělají, natočíme detail oka.“ Nebo jsme měli tři hodiny na něco čekat, tak jsme natočili dalších pár scén. Bylo poučné sledovat, jak trpělivě tihle dva, tedy Diviš a Havelka, pracují. Ano, byly patnáctihodinové, šestnáctihodinové, někdy až osmnáctihodinové směny, všichni padali na hubu, ale oni byli pořád při síle, nacházeli v sobě energii, a když byl časový stres, nepropadali hysterii. Nechápal jsem, jak je to možné, ale jim mozky pořád zvonily.

Hastrman je hodně postavený na hudbě, na lidových písničkách, dost scén má až divadelně-operní aranž. Máte rád lidovky?
Poslouchám furt něco a žánry moc neřeším. Mám rád klasiku, současný pop, vracím se k Janě Kratochvílové, ke Garáži, k Psím vojákům. Líbí se mi Dan Bárta, ale i Smetana, Dvořák, Janáček, Mahler a strašně rád mám i dechovku. Když přijedou do jižních Čech Božejáci, je zážitek, ať už hrajou v hospodě, nebo na návsi. Ale stačí mi i malé muziky – harmonika, buben, to mám hodně rád.

Zpíváte s nimi?
To už musím být trochu…, jinak jsem zdrženlivější. Ale hrál jsem v několika muzikálech, takže ke zpěvu mám blízko. O nejlepší muziku svých let jsem přišel kvůli dětem. Když byly v batolecím věku, podařilo se jim zlikvidovat veškerou fonotéku, kterou jsem měl na kazetách. Jednou jsem se vrátil domů a na zemi ležela obrovská hromada vzpomínek – prostě vytahaly pásky ven. Všechno jsem to vyhodil a od té doby hudbu poslouchám nahodile, co se mi kde namane, přičemž to nej je pro mě ranní zpěv ptáků, když mě v šest ráno budí.

Kde vás budí?
V jižních Čechách na chalupě, tam přebývám, když nemám práci.

A kde jste, když ji máte?
V Praze u ženy a dětí. Dojíždím za prací a pak se zase vracím na samotu.

 

HISTORIE MU SLUŠÍ. V rozmáchlé filmové fresce Bathory (2008) režiséra Juraje Jakubiska. Foto: Bontonfilm

 

Nedávno jsem četl informaci, že byste měl namluvit audioknihu Osvícení od Stephena Kinga. V jakém je stadiu?
Přiznám se, že nevím, o čem mluvíte. Pokud jde o audioknihy, měl jsem nedávno dvě nabídky; jednu jsem odmítl, což mě mrzí, a druhou neodmítl, ale už se mi neozvali. Co se týče té druhé jmenované, oslovil mě Miloš Urban, abych načetl právě Hastrmana, na což jsem s radostí kývl, a pokud jde o tu první, kdosi po mně chtěl načíst Cestu do hlubin noci od Louise Ferdinanda Célinea. Jeho myšlenky a názory jsou dobré, nosné, bohužel se svého času profiloval jako profašistický autor a některé jeho teze k tomu mají opravdu blízko, i když pak od všeho otevřeně odstoupil… Nicméně, v době, kdy mě oslovili, abych tu knihu načetl, jsem neměl kapacitu. Ovšem rád bych se touto cestou připomněl, protože jsem ztratil kontakt na slečnu, která mi volala, a vyzval ji, aby mi zavolala znovu.

Nakolik je možné oddělit umělcovo dílo od jeho osobního života, od jeho selhání, skandálů a společensky nepřijatelných výstřelků?
Tohle se moc rozdělovat nedá. Co je správné, stojí v desateru, všechno, co člověk v rámci něj poruší, je špatně. Když někdo znásilňuje svoje dcery, třeba Klaus Kinski, musí to nevyhnutelně ovlivnit pohled na jeho hereckou práci. Pro mě byl šok, když jsem se to dozvěděl. Byl můj velký oblíbenec, říkal jsem si: Tak to je v prdeli, už se na jeho filmy nechci v životě podívat. Ale jak léta běží – protože se ten zločin nestal mně ani nikomu z mého okolí, a navíc má morálka je chabá –, vítězí přece jenom jeho dílo. Těžko soudit, těžko se k tomu vyjádřit jednoznačně.

 

VZORNÝ ÁRIJEC. S herečkou Monikou Hilmerovou ve filmu Der Lebensborn – Pramen života (2000). Foto: archiv

 

Jakou roli ve vašem životě hraje víra?
Nikdy jsem se v tom nedokázal ustálit. Pokřtěný nejsem, ale moje babička doma křesťanské rituály dodržovala. Do kostela ovšem nechodila a na faráře vždycky nadávala: lháři, podvodníci, černoprdelníci a podobně. Děda byl kovaný ateista, člověk materiální, jednoznačně vyznával jen to, na co si mohl sáhnout. Pro mě je bible a desatero společenský návod, jak žít a neškodit druhým. Co se týče víry, onehdy jsem se na vesnické zábavě bavil s holkou, jež mi tvrdila, že víra se nedá naučit nebo postupně získat – buď ji člověk má, nebo nemá. Pak jsem ale mluvil s věřícími, kteří říkali, že je to kravina, až budu chtít, můžu se k víře jakýmkoli způsobem dostat. Můžu k ní dojít, může se ve mně narodit, může se mi stát. Osobně věřím v přírodu, v to, co se děje venku. Každopádně i v moderní medicíně se už pracuje s oním „věř a víra tvá tě uzdraví“. Kolikrát lékaři sami nechápou, jak se člověk uzdravil, když prášky nezabraly. Zdánlivě odepsaný případ se náhle obrátí k lepšímu a podobně. To jsou věci, které nelze ignorovat. Sám jsem za život zažil několik nadpřirozených jevů, jež se nedají racionálně vysvětlit.

Oč šlo?
Sedím doma, nikde nikdo a za mnou se najednou ozve rána jako výstřel. Nebo zavřená okna v domě, není absolutně možnost, že by byl někde průvan, a začnou bouchat dveře. Další věc: měl jsem období, kdy jsem žil půl roku na samotě ve srubu nad Karlštejnem, protože mě žena pro špatné chování vypověděla z domácnosti. xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Stalo se následující: vyhaslá kamna, podlaha dočista vymetená a najednou rána jako z kapslíku a ze zdi vystřelila sprška prachu a pilin. Snažil jsem si to racionálně vysvětlit, že tam třeba byla vzduchová kapsa nebo něco. Začal jsem ty piliny zametat a našel mezi nimi malý rubínový špendlíček. Ten, který se dává do klopy. Vzal jsem ho do ruky a najednou měl pocit jako Glum, když najde „miláška“. Taková pohoda se ve mně rozlila. Zavolal jsem kamarádovi Petru Kofroňovi a vylíčil mu, co se mi stalo, a on říká: „Ty vole, okamžitě se toho zbav. Dej to do krabičky, odnes někam z baráku, dej na neutrální pozemek, nech to tam bejt a jdi od toho. Tohle je černá magie.“ A dodal, že to nesmím jen tak zahodit, že to musím dát do krabičky a jakoby vrátit. Odložit, ne pohodit. Dal jsem špendlík do futrálu od kindervajíčka a zanesl jsem ho za humna, kam jsem chodil na velkou. Byla tam zoraná půda, nikdo tam nechodil, samota. Odnesl jsem to tam v sedm večer a ráno, kolem páté šesté hodiny, to bylo pryč. Nikde žádné stopy.

Co teď s tím? Jak si to vyložit?
To právě nevím. Není to dokončené, vysvětlené. Možná by bylo, kdybych si špendlík nechal, sžil se s tím a začal ho používat. Třeba by se mi začalo dobře dařit… Možná jsem s tím špendlíkem odložil svůj blahobyt.

Možná byste pak neměl o čem a proč hrát.
To jste trefil, moje hraní je ilustrace neklidu. Je ale taky tím, jaké postavy mi dávají. Při vší osudovosti, všemu neklidu a sváru ovšem nesmím zapomínat, že to celé je jenom hra. Jde o zábavu; aby vše bavilo protagonistu, publikum. Čím větší lehkost, tím je děj stravitelnější a zábavnější.

Jaká práce vám v tomto ohledu přinesla největší radost?
Film Dívka tvých snů španělského režiséra Fernanda Trueby. To byl mejdan a práce, mejdan a práce. Zavedla se tam skvělá věc – na oběd nebyla hodina, ale dvě. Taky se nezačínalo v šest ráno, když se kalilo do dvou, do tří, začínalo se holt později. Jenže ten film byl napěchovaný španělskými hvězdami a producent dobře věděl, co si může dovolit, jak s nimi pracovat. V tom ohledu musím smeknout před Čestmírem Kopeckým, producentem Hastrmana, který mě nechal obsadit i navzdory mé pověsti, o niž jsem se z valné většiny zasadil sám. Mnohokrát jsem měl nabídku krásné role, ale nedopadla kvůli něčím pochybnostem. Já to mám tak, že když už jsem pevně v nějakém holportu, začnu fungovat spolehlivě. Možná. Anebo naopak.

 

RUSKÁ KLASIKA. Jako podplukovník Alexandr Veršinin v představení Tři sestry. Foto: ČTK

 

Karel Dobrý
* 2. května 1969 v Karlových Varech
► o jeho výchovu se starali prarodiče; vyrůstal v Praze, ve Štětí a mezi devátým a třináctým rokem svého života i v Sýrii
► studoval Vysokou školu ekonomickou a posléze herectví na DAMU, ani jedno studium nedokončil
► počátkem 90. let se stal členem Městských divadel pražských a vystupoval především s Divadelním spolkem Kašpar, který byl tehdy jejich součástí
► v letech 1993–2002 byl v angažmá v Divadle Na zábradlí
► mluví rusky, anglicky a německy, proto jej hojně využívají zahraniční filmové produkce
► hrál ve filmech Mission: Impossible (1996), Kytice (2000), Krev zmizelého (2005), Edith Piaf (2007), Faust (2011), Ve stínu (2012), Čertoviny (2017), v trilogii Zahradnictví (2017), Hastrman (2018) a mnoha dalších snímcích
► s překladatelkou a muzikantkou Evou Turnovou má dceru Johanu, s výtvarnicí Terezou Hrzánovou syny Cyrila a Diviše