(rozhovor k filmu Bůh s námi – od defenestrace k Bílé hoře na serveru České televize)

 

Karel Dobrý (Jindřich Matyáš Thurn)

 

Letos to je 400 let od pražské defenestrace z roku 1618. Myslíte, že česká společnost zná dobře tento úsek naší historie?
Na to mohu odpovědět pouze za sebe. Měl jsem povědomí o defenestraci, že někdo někoho vyhodil z okna, někdo přežil, a o popravě sedmadvaceti českých pánů, ale nic do hloubky.

Jak moc jste si tedy musel Vy sám tuto etapu historie připomínat před začátkem natáčení?
Pro mě bylo důležité znát život Matyáše Thurna. Na internetu jsem vyhledal veškeré dostupné materiály k němu a prostudoval je. Ostatní zákulisní souvislosti tehdejší politiky, čímž myslím stavů tehdejší monarchie, jsem si také připomněl, ale nešel jsem úplně do detailů.

 

 

Vnímáte postavu Matyáše Thurna spíš jako politika, nebo vojáka?
Spíš jako vojáka. V mých očích to byl bohatý kluk, který měl k dispozici hračku v podobě armády. Byl to svým způsobem bonviván, shromažďoval armády a byl jedním z nejbohatších obyvatel Prahy. Byl to takový vojenský hazardér, ale ryzí – nebál se riskovat, a když už za něco kopal, tak to dokopal až do konce. Trošku jsem si ho představoval jako Kim Čong-una, který kouká, jak letí raketa, a hrozně se u toho směje. To ale samozřejmě trochu bagatelizuji.

Co bylo podle Vás Matyášovou hnací silou? Byla to touha po moci, protestanství, nebo pomsta?
To by lépe odpověděl historik, ale tehdy bylo náboženství hodně určující a navíc bylo propojené s politikou, tak je možné, že těch motivů bylo víc. Já ho ale opravdu vnímal, že měl armádu jako svou hračku. On se choval dost podobně po celý život, i později v exilu, kde válčil až do na tehdejší dobu požehnaného věku sedmdesáti tří let.

 

 

Pro Evropana jednadvacátého století jsou defenestrace nebo tehdejší způsob poprav hodně barbarské. Jak těžké pro Vás bylo vcítit se do své postavy nebo obecně do té doby?
Není to tak dávno, co světové televize vysílaly téměř v přímém přenosu, jak IS uřezává hlavu svým zajatcům. Defenestrace a způsoby poprav nejsou nic, co bychom si nedokázali představit. Díky každodennímu zpravodajství pro mě nebylo těžké se do toho vcítit. To je podobné, jako když je člověk zdravý, tak si moc neumí představit, co se děje v nemocnici, nebo když je člověk na svobodě, tak si nedokáže představit pobyt v kriminále. My dnes máme představu, jak jsme civilizovaní, ale stále se tu dějí zvěrstva. Jen se to neděje na náměstí, ale je to „za zdí“. Možná že v tom ta doba byla spravedlivější. I smrt byla lépe přijímaná. V naší středoevropské kultuře se ji dnes snažíme nevidět.

Ve filmu Bůh s námi je výrazná estetika. Pomáhá kostým a další viditelné atributy k lepšímu hereckému výkonu?
Rozhodně! To je zcela určující. Platí to jak v divadle, tak v dobové inscenaci. A v případě filmu Bůh s námi také. Tomáš Chlud vytvořil úžasné kostýmy.

 

 

Bůh s námi není klasický historický film. Hodně zvratů je vyjádřeno výrazným herectvím, často je zabírán detailně Váš obličej. Jak jste k té roli přistupoval? Konzultoval jste ji s režisérem?
Samozřejmě, při natáčení filmu je konzultace s režisérem důležitá. Jednotlivé obrazy se točí na přeskáčku, proto je nutné, aby on řekl, co předchází tomu, co se zrovna bude točit, jak se ta postava má zrovna cítit a podle toho chovat apod. Se Zdeňkem to byla mimořádně příjemná spolupráce. Defenestrace je významný kus naší historie. Téma je nosné samo o sobě. Nejedná se o žádné chiméry. Jsou to silná fakta a díky tomu to má přirozenou dramaturgii. Herec je v podstatě dělník, který přijde na plac, dozví se kusé informace, a pak se musí snažit to zahrát tak, aby to bylo uvěřitelné. Role je samozřejmě určena dobou, ale i kostýmem. Jinak stojíte v županu, jinak v brnění. Maska, která je ve filmu Bůh s námi výrazná, vás nutí k určitému držení hlavy. Zásadní jsou ale konzultace s režisérem i práce ve střižně, protože vždy se točí několik jetí.

Celým filmem prostupuje vztah Vaší postavy s manželkou. Jak byste ho popsal? Chápal jste jednání obou postav?
Moje životní zkušenost je taková, že ženy jsou pragmatické. Muže vnímají často jako prostředek k pomoci, použijí ho celkem a bez skrupulí ho jsou zase schopny opustit. Na tom není moc co chápat. Myslím, že tak se to děje i v přírodě. Pokud se něco stane, tak i muž chce prvně zachránit ženu a teprve pak sebe.