Jitka Snášelová, magazín Národní divadlo, listopad 2014 (č. 3)
Mecenášům Národního divadla se dostává jedinečných příležitostí setkávat se s umělci – herci, tanečníky, zpěváky, ale i režiséry, inscenátory, dramaturgy. Každý z mecenášů má však svou preferovanou, mnohdy dokonce vysněnou osobnost, se kterou by se rád setkal nebo jí položil pár svých všetečných otázek. Jedno takové přání jsme v rámci aktivit Mecenášského klubu splnili naší dlouholeté mecenášce JITCE SNÁŠELOVÉ. Vyzpovídala herce KARLA DOBRÉHO, který v současné době kromě jiného ztvárňuje netradiční ženskou roli Iris v Čapkově hře Ze života hmyzu.
Karel Dobrý v roli Iris, foto: D. Sedlecký (mecenáš v kategorii Přítel)
Co vám dělá v životě radost, tedy co děláte, když zrovna nic nemusíte (a kolik takových večerů za měsíc při vašem vytížení vůbec máte)?
Hlavní radostí, a potažmo i starostí jsou děti. Pokud mám nějaký volný čas, trávím jej s rodinou, na výletech v přírodě a jezdím na koni. Volné večery mám ale v poslední době nanejvýš tři nebo čtyři za měsíc.
Každé místo má svou specifickou vůni. Jakými vůněmi či pocity si podmaňují budovy Národního divadla vás? Cítíte se v každé z nich jinak?
Každá budova má své kouzlo, některá větší, některá menší. Například Divadlo Kolowrat mi jako prostor bylo trochu cizí a zatím mi v nové sezoně nechybí. Bude záležet samozřejmě na tom, jak se povede přesun inscenací, které se v něm hrály, na Novou scénu a jaká bude její atmosféra. U všech budov mě oslovuje prostor sám o sobě, každé jeviště má jinou hloubku, jiný zvuk, každé divadlo má své kouzlo i zvenčí. Často, když jsem chodil kolem Národního divadla, všímal jsem si, jak v zimě na jeho střeše sedávají rackové. Nakonec se večer všichni naráz vznesou a létají v nočním osvětlení nad budovou a nad řekou – působí to trochu přízračně. Říkával jsem si, že jsou to třeba duše těch, co dřív v divadle pracovali, a že až přijde můj čas, rád bych se s nimi také proletěl…
Kdybyste si mohl zvolit, kterou roli byste si s obrovskou chutí střihl a pod dohledem kterého režiséra?
Žádnou vysněnou roli nemám, raději nechám příležitosti přicházet ke mně. Z režisérů se mi dosud nejlépe pracovalo s Janem Nebeským, takže doufám, že se spolu setkáme také na prknech Národního divadla. Mám rád režiséry, kteří jsou věcní a kteří mají velkou imaginaci, to se potom z práce s nimi stává hra a opravdové potěšení.
Která kniha vás v poslední době strhla tak, že jste alespoň na okamžik zapomněl na realitu?
V poslední době čtu knihy s divadelní tematikou, které mne k realitě spíš přidržují, při četbě na ni tedy nezapomínám.
Kde se vnitřně cítíte „doma“? Na jakém místě z vás opadá veškeré napětí?
Domov má člověk vždycky jeden, u rodiny. V Praze je život docela hektický, těžko se tu hledá klid. Napětí ze mě opadá v přírodě, v lese… Ale protože se můj kůň bojí divokých prasat, a ta jsou poslední dobou docela přemnožená, zažívám na výletech zase jiné napětí. Z různých míst, která znám, mám velmi rád Šumavu. Aniž bych tam někdy žil, cítím se tam vnitřně dobře, skoro jako doma.
Navštěvujete někdy představení jiných divadel? Pokud ano, které představení byste doporučil ke zhlédnutí divadelním nadšencům?
V poslední době divadla nenavštěvuji, ale když už někam vyrazím, vyberu si spíš alternativní scénu než tradiční divadelní dům. Přímo v Národním divadle bych zašel raději na operu nebo balet – je několik titulů, které bych rád viděl, když budu mít čas.
V Ohlušujícím pachu bílé podáváte brilantní výkon jako malíř van Gogh. Při studiu role jste se nepochybně ponořil do jeho pocitů – co však jeho dílo? Kdybyste měl ty možnosti, pořídil byste si jeho obraz?
Děkuji, ale nemyslím si, že bych podával brilantní výkon… Do pocitů van Gogha jsem se nesnažil ponořit, naopak jsem si dával pozor, aby se to nestalo. Režisérka Lucie Bělohradská zpočátku směřovala k tomu, že se mě kvůli roli pokusí vykolejit a dostat do psychické tísně, ale já jsem se nechtěl v takové pozici ocitnout, bránil jsem se tomu. Vždyť psychické nejistoty, poruch, šílenství je kolem nás dost v reálném životě, tak proč o ně ještě usilovat? Roli tedy stavím ze sebe, ze svých zkušeností, pocitů a vzpomínek, které se snažím aplikovat na to, co vím o van Goghovi. Do inscenace vstupuji především přes určitý rytmus, který v sobě má.
Dílo Vincenta van Gogha mě odmalička fascinovalo a jeho obrazy jsem miloval. Kdybych mohl, určitě bych si některý pořídil. Zatím se musím spokojit s tím, že v naší inscenaci máme repliku dvou jeho obrazů jako rekvizitu. Je to sice jen připomínka jeho práce, ale natolik zdařile evokuje skutečné dílo, že bych si ji, až přestaneme inscenaci hrát, klidně domů vzal.