Ondřej Mrázek, Týdeník Květy 8/2017

 

Každé setkání s hercem Karlem Dobrým, nejnověji strážmistrem Radomírem Vlachem z televizního seriálu Četníci z Luhačovic, je dobrodružstvím. Nikdy přesně nevíte, kdy mluví smrtelně vážně, a kdy si z vás dělá s chutí legraci. Pokaždé z něj ale vyzařuje nespoutaná energie.

 

O koních
„S koněm člověk zažije věci a chvíle, které s lidmi nepozná. Absolutní vzájemnou důvěru, porozumění a oddání se jeden druhému. To jsou věci, které se dnes už u lidí jen tak nevidí. Vzhledem k našemu způsobu života jsou to takřka zapomenuté veličiny.“

O Národním divadle
„Jsem rád, že tam můžu hrát. Měl jsem štěstí, že jsem tam potkal mistry oboru, jakými jsou František Němec, Václav Postránecký a další.“

 

Prozraďte, proč už více než měsíc nevystupujete v Národním divadle ani nikde jinde…
Příčina je prostá – ztrestal mě můj vlastní kůň. Shodil mě a trochu to odnesly obě nohy, ale už se to lepší a brzy budu zase ve formě. Mám toho koně krátce, pořídil jsem si ho, když mi umřel jeho předchůdce. Problém byl nejspíš v tom, že koně ježdění profesionály, což ten můj čtyřroček je, jsou zvyklí na tvrdší zacházení, takže když něco zkusí a dostanou na to jen takovou blátivou reakci ze strany jezdce, tak udělají přesně to, co udělal ten můj se mnou.

Jak se to stalo?
Udělal jsem chybu. Chtěl jsem po něm něco, co nechtěl on. Byl nabitý energií po 10 dnech stání, já jsem to podcenil a on toho využil. Místo abych ho nechal vykrokovat alespoň dvě hodiny, šel jsem s ním krokem jen půl hodiny, a hned jsem po něm chtěl práci na kruhu. Jenomže jemu se to nelíbilo. Dvakrát mi dal najevo, že takhle tedy ne, párkrát vyhodil, ale já jsem na to nereflektoval, myslel jsem na své věci a chtěl s ním udělat práci, jakou jsem si předsevzal. Když člověk střídá prostředí města a venkova, občas se nestačí včas přepnout…

Takže?
Nejdřív se celý vzepjal a postavil na zadní, naklepal si mě, dostal mě kousek ze sedla, ale ještě jsem se držel nohama. V jednu chvíli jsem už padal, ale odrazil jsem se přes jeho hřbet zpátky. On vyskočil tak prudce, že jsem dostal strašlivou ránu pod pás. Skoro mě vykastroval, jak jsem narazil na přední hranu sedla. Ale to nebylo všechno. Já jsem se bolestí ohnul a on se vzepjal tak, že mě praštil hlavou, přímo nadočnicovým obloukem, na bradu. A pak už byla tma.

Kde jste se probral?
Za chvíli jsem přišel k sobě. Ležel jsem na zádech, usmíval se a radostně mžoural do nebe, protože jsem ještě necítil bolest. A slyšel jsem koně řehtat. Pak mě dohnala příšerná bolest v podbřišku, měl jsem pocit, že jsem si zarazil varlata do hlavy. Vstal jsem a začal poskakovat na patách, jenomže vtom mi došlo, že mě strašně bolí nohy. Dobelhal jsem se do vesnice, kůň doběhl sám domů a nic se mu nestalo. Takže to vlastně dobře dopadlo, jen jsem si přetrhal vazy v koleně. Bylo to 23. prosince, první den mé měsíční dovolené, kterou jsem si s ním chtěl užít.

Najednou jste tedy měl spoustu času na rozjímání. O čem jste přemýšlel?
Zpytoval jsem svědomí, pochopitelně. Přemýšlel jsem o tom, proč jsem se musel takhle nešťastně zastavit zrovna v době, kdy se mi docela daří.

 

Jako strážmistr Vlach v seriálu Četníci z Luhačovic. Vpravo Jan Novotný. (Foto: ČT, Tomáš Hájek.)

 

Na nedostatek práce si teď opravdu nemůžete stěžovat. Máte stálé angažmá v Národním divadle, hrajete v experimentálních divadlech, v televizi, v českých i zahraničních filmech, namluvil jste reklamy na pivo a auto. Čemu připisujete, že je o vás v poslední době takový zájem?
To je relativní. Necítím to jako nějaký skok, myslím si spíš, že ten zájem o mě ze strany režisérů narůstá pomalu, ale jistě, s věkem. Víte, ono to je, jako když si někdo otevře krám. Než se tam lidi naučí chodit, trvá to dlouho, ale pak se to zlomí a začnou jít kšefty. No a já chodím se svou kůží na trh docela dost let, prodávám sebe sama dlouho, už jsem zkušená prostitutka, takže mi to sype trochu víc než před 30 lety. Jenomže pokud zůstaneme u tohoto nepříliš lichotivého přirovnání, už jsem tak trochu odkvetlý květ.

Kdy se vlastně zrodila vaše láska ke koním?
Miluju je odmalička, toužil jsem po nich už jako kluk, jenomže mi vždycky říkali, že jsem se zbláznil, protože představa koně na sídlišti je absurdní. A já jsem vyrůstal mezi paneláky pořád. Do čtyř let ve Štětí, od čtyř do osmi v Praze na Proseku a asi do dvanácti v Homsu v Sýrii, kde dědeček pracoval. A pak jsem se zase vrátil mezi paneláky na Prosek. Pořád na sídlišti. Takže poprvé jsem seděl na koni v jordánské Petře, kam mě vzal dědeček na výlet. Jemu přidělili jako ctihodnému starci krásného bělouše, a mně jako klukovi dali osla. A když děda, který byl velkorysý chlap, viděl, jak jsem zklamaný, přenechal mi toho bělouše a sám si sedl na osla. Vzpomínám si, že jsem tak toužil prohánět se na běloušovi pouští, až se mi podařilo vyprovokovat ho k tomu, že se vytrhl Arabovi, který ho celou dobu držel za ocas. Arab upadl a kůň se mnou uháněl pryč. Potom jsem po návratu začal pravidelně docházet za klusáky do Dobřeně na Kutnohorsku, kde jsem lásku ke koním živil dál. A nepustila mě doteď.

 

Představení Den opričníka vyneslo Karlu Dobrému prestižní divadelní ocenění. (Foto: Divadlo Hrdinů, Jan Dvořák.)

 

Po trmácení se po divadelních sálech a chaosu filmových placů musí být chvíle o samotě s koněm v přírodě pořádný kontrast.
Je to dokonalý protipól a hodně mi to v životě pomáhá, je to ohromná úleva. Já nejsem takový ten koňský turista, mám svého vlastního koně, jezdíme parkur, skáčeme, normálně spolu pracujeme. Je to, řekl bych, až na hranici sportu. Vždycky od úrazu k úrazu.

V seriálu České televize Četníci z Luhačovic hrajete strážmistra Radomíra Vlacha. Neminul jste se trochu rolí? Promiňte, ale vás si představuju spíše jako toho, kdo před četníky utíká…
Ne, právě naopak. To je přirozené, že před nimi člověk tak dlouho utíká, až se jednoho dne stane jejich velitelem. Musí je přece pořádně poznat, než se k nim může přidat. Ale vážně – ten četník, kterého hraju, je bývalý legionář, jehož příběh je hodně tragický. Zatímco byl ve válce, přišel o celou rodinu při epidemii španělské chřipky. Vrátil se domů a nezbyl mu nikdo. Tak co takovému chlapovi zbývá? Buď chlast, anebo služba. Pokusil jsem se ztělesnit svoji představu spravedlivého člověka, byť dobitého a nalomeného životem, který navzdory vší nelidskosti kolem sebe dokáže stát za principy humanity, nepodlehne, a i když je po krk v pěkně smrduté kaši, zůstane člověkem.

Existují podle vás takoví lidé i v dnešním světě?
Ale jistě, věřím tomu, že jich jsou spousty, akorát nejsou tak vidět, protože dnes se to nenosí, a tak většinou nemají úspěch. Pro někoho jsou ty principy i dnes přirozené a nejede přes ně vlak, pro další skupinu lidí je to nepopulární dřina, no a pro všechny ostatní je to existenční překážka v tržním životě. Ti říkají: kdybychom se měli zabývat pořád nějakou lidskostí, duší a morálkou, tak si na chleba nevyděláme.

S režisérem Janem Hřebejkem jste natáčel film Zahradnictví, který se odehrává v době předcházející jeho úspěšnému snímku Pelíšky. Máme se na co těšit?
Já myslím, že rozhodně ano. Je to příslib poctivé a vkusné lidové zábavy, scénář Petra Jarchovského je napsaný opravdu výborně.

 

S Penélope Cruzovou ve snímku Dívka tvých snů. (Foto: archiv.)

V Mission: Impossible mohl sledovat, jak pracuje hollywoodská elita na čele s Tomem Cruisem. (Foto: archiv.)

 

Mluvíte několika jazyky, díky čemuž jste si zahrál v zahraničních filmech po boku takových hvězd, jako jsou Penélope Cruzová nebo Tom Cruise. V čem se liší natáčení pro Hollywood od hraní v českých filmech?
V lepším případě je velký rozdíl finanční. Když máte štěstí, že narazíte na filmový štáb, kde jsou inteligentní a citliví lidé, tak v tom žádný rozdíl není. Na druhou stranu při práci na českém filmu může člověk citlivěji vnímat i jemné nuance, sdílet takové zážitky, jako česká řeč, naše upocené národní mindráky, chmelová nebo bramborová brigáda – to dokážeme jenom my mezi sebou. To češství nám nikdo nikdy neodpáře. Už jen ta krásná poezie hospod a piva! Té kolikrát nerozumějí ani naše manželky. Duchovnímu porozumění se nic nevyrovná.

Panuje takové porozumění i ve zlaté kapličce?
Jsem rád, že tam můžu hrát. Měl jsem štěstí, že jsem tam potkal mistry oboru, jakými jsou František Němec, Václav Postránecký a další. Teď už se těším, jak odložím ortézu a setkám se na jevišti naší první scény s šesti dámami – Johannou Tesařovou, Ivou Janžurovou, Janou Preissovou, Janou Bouškovou, Taťjanou Medveckou a Evou Salzmannovou v inscenaci s poetickým názvem Křehkosti, tvé jméno je žena.

Sám muž s šesti ženami na jevišti – nebojíte se trochu, že vás převálcují?
Vůbec ne, to jsou všechno milé a zlaté ženské! Já se žen nebojím, já je miluju. Ženy jsou dárkyně života, smysl našeho usilování, žena je pro muže cíl jeho směřování.

 

Tak šel čas
1969 – Narodil se 2. května v Karlových Varech.
1996 – Zahrál si padoucha po boku Toma Cruise ve filmu Mission: Impossible.
1998 – V koprodukčním filmu Dívka tvých snů (La Nina de tus ojos) režiséra Fernanda Trueby ztvárnil ruského Žida Lea, hereckou partnerkou mu byla Penélope Cruzová.
2013 – Za roli v divadelní inscenaci Den opričníka ve Studiu Hrdinů v pražském Veletržním paláci získal Cenu Alfréda Radoka i Cenu Divadelních novin za herecký výkon sezony.
2014 – Stává se členem činohry Národního divadla.