Lucie Jandová, Magazín Práva, 21. března 2015

 

 

 

Málokterého herce předchází taková pověst jako jeho. Výrazné tváři a nezaměnitelnému charismatu zdatně sekunduje i jeho druhá tvář, o které hovoří s třeskutou upřímností. „Chyby? Ty dělám pořád!“ tvrdí a u toho se dívá zpříma do očí.

 

 

Třetím rokem hrajete v Národním divadle, o kterém se teď hovoří v souvislosti s mnoha změnami. Jaká je tam atmosféra?
Vnímám určité napětí v souboru, ale s tím nic neudělám a ani mi to nepřísluší. Když přijde nový šéf, tak se dá čekat, že změny nastanou. A když je tím šéfem mladý člověk, je jasné, že změny budou zaznamenatelné a větší, nežli by se dalo čekat u jiných adeptů na tu samou funkci.

Vaše jméno bylo spojováno spíše s alternativními scénami. Jak jste se ocitl v té kamenné, o které někteří dokonce tvrdí, že je zkostnatělá?
To ani sám přesně nevím. Vím, že před tím, než jsem „proslul“ alternativním divadlem, byl jsem jedenáct let v angažmá v Divadle Na zábradlí. Když to můžu s odstupem srovnat, tak si myslím, že mnohem víc hrozí zkostnatělost malým divadlům než velké scéně.

Proč?
Protože na velké scéně je žánrový rozptyl a rozmanitost, ať už lidská, ale i co se dramaturgie a režijních přístupů týče. Národní divadlo má tři velké scény, víc herců a zve víc hostů. Takže bych řekl, že pokud se mluví o zkostnatění a o tom, že divadlo je v krizi, jsou to často jen stesky, či dokonce hysterie a žárlivost lidí, kteří by se toužili také na něčem podílet, ale není jim dopřáno.

Přesto jste i vy patřil k těm, kteří tíhli k alternativě.
Nevnímám rozdíl mezi alternativním a normálním divadlem. Divadlo je vždycky nenormální. Říkal jsem to kdysi možná i ze vzdoru. Výraz alternativa často jako klišé používají lidé, kteří jsou zvyklí dělat něco celý život jedním způsobem a nejsou ochotní přístupy proměňovat a nějak se otvírat novým vlnám. Trvají na svém a nehnou se z místa. Pak jsou ti, co na to jdou z venku. Někdo je víc racionální, někdo intuitivnější a myslím, že je dobré, pokud se tohle všechno promíchává.

 

Jako armádní generál Lev Prchala v epizodě Den po Mnichovu z televizního cyklu České století. Kontroverzního majora Emanuela Moravce si v něm zahrál Daniel Landa. Foto archív ČT.

 

Rozptyl toho, co hrajete, je velký. Dokonce jste chtěl být i klaunem.
Když jsem začínal u divadla, zajímala mě pantomima a pohybové divadlo. To mi bylo čtrnáct patnáct. Ale pak jsem měl několik silných zážitků z činohry a rozhodl jsem se jinak. A nelituju. Ačkoli na druhou stranu si někdy říkám, že by bylo výhodnější stát se stavebním inženýrem, vystudovat něco pořádného a být fachmanem ve svém oboru než dávat na odiv svoje neumětelství. Herectví je tak nejistá půda! Jednou se něco podaří, někdo si vás zavede jako ceněného a dobrého, a vy to pak desetkrát zradíte. Nemá to trvání. Vždy se začíná znova.

O vás jsem ale nečetla špatnou kritiku!
Tak to jste nečetla všechny. Těch špatných je celá hromada.

Já například četla, že jste exceloval. Naposledy v představení Den opričníka, za které jste si před dvěma lety odnesl domů cenu Alfréda Radoka.
A já jsem zase četl: bezradný, sošný, nudný a tak dále. Kritici píšou, protože něco musí napsat, je to jejich práce, a kolikrát je i mimo. Tím myslím pozitivní i negativní kritiku, ale ta negativní ulpí déle. Jedno i druhé musí člověk přejít a nehledět, co kdo píše.

Vaše babička kdysi taky hodně stála o to, abyste vystudoval na inženýra, že?
Dnes jí dávám za pravdu.

 

„Herectví je tak nejistá půda! Někdo si vás zavede jako ceněného a dobrého, a vy to pak desetkrát zradíte. A začíná se znova.“ Foto Právo – Petr Horník.

 

Jedináček a vychovali vás prarodiče. Nebyl jste rozmazlený?
To ani ne. Neměli na mě moc čas, takže jsem byl dítě ulice. Vyrůstal jsem mezi paneláky ve Štětí do čtyř let. Do sedmi osmi zase mezi paneláky v Praze na Proseku a zhruba do dvanácti mezi paneláky v Homsu v Sýrii. A pak jsem se zas vrátil mezi paneláky na Prosek. Výchova spočívala v jednoduchých zásadách, nesmíš lhát, nesmíš krást, musíš se učit a nosit dobré známky. Ale já byl takový rošťák, že jsem neměl ani klíč od bytu. Čekal jsem vždycky na ulici, až se naši vrátí z práce. Pak jsem obvykle dostal výprask. Samozřejmě, byly různé periody. Měl jsem období dobré a pak takové, kdy jsem dělal dryje.

Rozbitá okna a podobně?
Působil jsem časté hmotné škody. Nejčastější byly vyhozené pojistky nebo lokální požáry. Babička za mě vždy všechno finančně vykryla a já jsem pak o prázdninách musel na brigádu. Zaměstnali mě někde v lese nebo jako pomocného dělníka na stavbě a ty peníze, co za mě babička zaplatila, jsem musel zase vydělat. Takže bych neřekl, že jsem byl rozmazlený. Mně nic neprošlo a vše bylo po právu trestáno. Lež? Neexistuje! To jsem dostal takový výprask, že jsem si nemohl týden sednout. Jsem příklad ještě takové té staré výchovy.

Nezazlíval jste svým rodičům, že jste s nimi netrávil dětství?
Tátovi vůbec ne, protože toho jsem neznal a ani jsem to nebral jako ztrátu. I když je fakt, že v pubertální hysterii jsem to asi vyčítal. Ale já byl obklopen takovou láskou, jistotami a zázemím, že jsem nevnímal, že bych u sebe neměl rodiče. S mámou jsme se stýkali pravidelně a prostě to bylo tak, že jsem byl nejčastěji s babičkou a dědou. Horší bylo, že děda zemřel předčasně. Mně bylo asi čtrnáct, jemu pětapadesát. Babička samozřejmě na vše nestačila a u mě se projevovala absence mužského prvku. Měl jsem ale naštěstí hodně zájmů. Ať se to týkalo divadla, nebo sportu, protože já sportoval hodně, nebyl čas na to, že bych se nudil nebo flákal. To možná až po DAMU, kdy jsem měl rádoby svobodné období, nastal čas potácení, než jsem cílevědomě začal dělat divadlo, živit sebe a potom i rodinu.

 

Cenu Alfréda Radoka za nejlepší mužský výkon získal v r. 2013 za představení Den opričníka. Na snímku s Vandou Šípovou. Foto Studio Hrdinů – Jan Dvořák.
Pozn. autora těchto webových stránek: V popisku se nachází chyba, na snímku je Dana Poláková (nesprávně uvedena Vanda Šípová).

 

Vychováváte svoje děti o hodně jinak, než vychovali vás?
V mém případě se nedá úplně mluvit o výchově, protože se starší dcerou jsem od jejích dvou let nežil. Svoje syny se snažím vychovávat, ale přitom narážím permanentně na své viditelné poklesky, kterých se nedokážu zcela vzdát. Žiju v takové permanentní recidivě. Moji synové vidí relativitu toho, co říkám, a toho, jak jednám, poměrně často. A to pak není snadné, když člověk neustále chybuje, něco si prosadit. Navíc se úplně ne na všem shodneme s ženou. Někdy je dost obtížné hledat kompromis. Oni to se mnou mají těžké. Moje práce je nepravidelná, provázená neřádem a občasným alkoholismem. Takže není to klidná harmonická výchova. Jako otec často chybuju.

To ale chybují všichni. Řekl byste, že jste na sebe přísný?
Ne! Kdybych na sebe byl přísný, pak nechybuju tak často!

Kdo byl váš mužský vzor?
Pro mě to byl vždycky můj děda. Odešel brzo, ale je jím dodnes. Je to nedostižný vzor.

V čem? Jaký byl?
Děda byl synonymem pro klidnou sílu. Pro džentlmenské chování, kdy člověk nesmí dát najevo vztek nebo negativní emoce, a razí se přístup, že v takovém případě je lepší odejít. Děda byl nóbl pán a tím myslím ve smyslu vnitřní ušlechtilosti, ne ve smyslu oblečení či vnějšího způsobu života. Ačkoli dost často chodil v obleku, na chalupě rád nosil tepláky a kulicha a dost ho to bavilo. Přitom ač pacifista, byl to válečný hrdina, výborný inženýr, stavař a odborník ve svém oboru, polyglot, ovládal několik jazyků, vyznal se v astronomii, znal klasickou hudbu a svou ženu miloval. Doma jsem neslyšel hrubé slovo. Jistě že za tím vším bylo napětí, které jsem já jako dítě nedokázal dešifrovat, nerozuměl jsem mu. Nikdo o tom ale u nás doma nemluvil a já dodnes nevím o ničem, co by v naší rodině bylo špatně.

 

Při natáčení druhé řady seriálu Znamení koně si komplikovaně zlomil nohu při pádu z koně. Řadu záběrů bylo nutno přizpůsobit jeho zranění. Na snímku je s Annou Kočicovou. Foto archív ČT.

 

To vám dědeček laťku nastavil hodně vysoko. Vy ale máte jinou povahu. Asi jste vznětlivější, nebo ne?
Ano. A po těch letech i nervy jsou slabší. Já bych nemohl zastávat nějakou zodpovědnější funkci, například v politice. Nebo abych podnikal, to už vůbec.

Říkáte, že váš dědeček byl gentleman, ale vy v obleku působíte zrovna tak.
Babička mě vychovávala precizně a taneční jsem absolvoval. Dokonce jsem aspiroval na taneční soutěže v oboru valčík a waltz, ale pak mi odjela partnerka na delší dobu do Ameriky a já už žádnou takovou nenašel, takže jsem nepokračoval. Ale když jsem se chtěl protivit výchově, negoval jsem i principy gentlemanství.

Koženou bundou?
Tu nosil děda taky, v tom to není. To je ve vnitřním ukáznění. A v celoživotním snažení a usilování a vytrvalosti.

Vraťme se do roku 1994, kdy Petr Lébl režíruje Racka, hudbu složil a hrál Filip Topol a vy jste na jevišti. Co se vám vybaví?
Že jsem tam hrál Trigorina a špatně.

Proč?
Byl jsem moc mladý. Petr mě použil pro svůj výklad, kdy Treplev a Trigorin jsou vrstevníci. To byl jeho klíč k vyložení těch postav. Ale já jsem několik prvních sezón nedokázal obsáhnout, o co jde. To mi došlo až za několik let. Pak už jsem věděl, co říkám.

Ti dva už nejsou mezi námi. Napadne vás někdy, že se to mohlo stát i vám?
Denně. Někdy víc, někdy míň. A vlastně s věkem čím dál tím častěji. Člověk o těchto věcech přemýšlí intenzivněji. Mě tohle vědomí provází celým životem. Pohled do vyhaslých kamen vnímám denně.

 

S Davidem Prachařem jako Tartuffe v představení Národního divadla Tartuffe Impromtu! Nejde o doslovné uvedení Molièrova textu, ale o scénické a hudební variace na klasické téma. Foto archív ND.

 

Četl jste knihu Radky Denemarkové, kde je Petr Lébl částečně demytizován?
Ne. Ale ne proto, že bych se nějak vymezoval vůči Radce. Knih o Petrovi je víc a mně jsou nejdražší naše společné vzpomínky, a ne to, jak na to kdo koukal a jak to zaznamenal. A navíc: čtu zřídka.

Tipovala bych vás na velkého čtenáře. Nemáte čas?
Nemám. Jiné věci mě baví víc. Číst budu, až nebudu moct chodit ven, až se nebudu moct hýbat. Hodně jsem čítával asi do čtyřiadvaceti, než se narodily děti. Pak už tolik ne. Měl jsem fázi, kdy jsem se projektoval do knih a žil literárními postavami. A vynechával jsem vlastní život. Jednoho dne mi to přišlo tak nesmyslné, že jsem zaklapl knížku a řekl si, že začnu žít svůj život, a ne nějakou fikci.

 

Ve smyslnou motýlici se přeměňuje ve hře Ze života hmyzu. Uvádí ji Národní divadlo, na snímku je s Filipem Kaňkovským. Foto archív ND.

 

Role ale určitou fikcí jsou. Kupříkladu v Čapkově hře Ze života hmyzu hrajete motýlici, ženu. Jak na ni jdete?
Vnějškově i vnitřně. Nedokážu obsáhnout celé bohatství ženské duše, ale přes vnějšek to jde snáz. Navíc hraju negativní ženu a negativní vlastnosti jsou vždy vidět víc. Jsou výrazné. Takže na ni jdu přes chtivost, erotomanství a zrazenost, což je jistě společné ženám i mužům. Pokud se k tomu přidá i latentní homosexualita, kterou má v sobě asi každý, výsledkem může být ženská varianta zmíněného.

Průvodce Všudybyla jste hrál v muzikálu Kudykam Michala Horáčka a Petra Hapky. Jaká byla spolupráce s oběma pány?
Petra Hapku si pamatuju z dětství, tedy z filmů, ke kterým psal hudbu. Je to velká nostalgie. Osobně jsem ho poznal jen z letmého setkání po premiéře, kdy jsme si potřásli rukou a poděkovali si. On za provedení, já za důvěru, a to bylo vše. Spíš jsem se setkal s Michalem Horáčkem, jehož jsem poznal jako precizního profesionála, který trvá na svém, ale dokáže být tolerantní a chápavý k různým projevům neprofesionality. Vždy však dokáže dojít k výsledku.

 

Jeho Othello je běloch. Tak pojal inscenaci Othello, benátský mouřenín režisér Daniel Špinar. Jako Desdemona vystupuje na prknech pražského Stavovského divadla Magdalena Borová. Foto archív ND.

 

Kamila Polívková, která vás režírovala ve Dni opričníka, o vás napsala, že hovoříte několika jazyky, vypadáte výborně, umíte se hýbat a umíte zpívat. Při takových talentech bych vás čekala ve více hlavních rolí.
Nemám pocit, že bych strádal nedostatkem velkých rolí. Naopak si myslím, že jich je dost. Opričník, Célin v Církvi, to jsou představení ve Studiu hrdinů, potom Van Gogh v Národním divadle, Tartuffe ve Stavovském, Othello a Ze života hmyzu, což je výrazná střední role, která mě stojí nemálo sil, protože předělat se z Othella na ženu není úplně snadné. Hraju dvanáctkrát až patnáctkrát do měsíce a to mi přijde až až.

To ano, ale co film?
Tam mám nabídky víceméně podružné.

No právě. Proč?
To souvisí s mojí pověstí. Jde o to, jaké má v české kotlině člověk renomé. Trvá určitou dobu, než se to změní. Teď se údajně proslýchá, že už nechlastám a nedělám bordel, což si myslím, že není tak docela pravda, protože jednou za čas se člověk odreagovat musí. Nemám úplně klidnou opici, a čím víc toho vypiju, tím hůř. Tak se snažím hlídat, ale někdy mi to ujede. Nejsem vyléčený alkoholik, jsem praktikující, řekněme kvartální alkoholik.

Což ve vaší práci je znát víc než v jiných profesích.
Ano, je to problém, protože třeba angažmá v Národním divadle obnáší mít dobrou kondici. Pokud člověk hraje ve staré budově a není na tom fyzicky nejlépe, je to vyčerpávající. Musí ho být dobře slyšet a to se musí udýchat. Pravidelně sportuju, ale pokud nejsem v kondici, okamžitě to poznám. Veškerý svůj volný čas trávím v jižních Čechách, kde mám koně, který není úplně nejklidnější. Má v sobě plnokrevníka. Je hodně intenzivní, zvlášť zjara je to rachot.

Prý jste chtěl na vsi zakotvit natrvalo?
A svého času jsem to tak i praktikoval. Ale člověk pak zjistí, že z něj je jen čím dál větší podivín. Sociální invalida odsouzený pojídat kořínky. Je to levný život, ale leze na mozek. Mezilidská komunikace člověka posouvá. Čelíme prázdnotě i vědomí smrti. To zvířata nemají, neřeší, že jsou sama nebo že přišla o nohu. Ale člověk, ten se řeší permanentně.