Marika Pecháčková, Instinkt Extra, Léto 2011, foto Tomáš Třeštík

 

 

„Jel jsem z chalupy, šel jsem přes pole, stál tam velkej tirák s kachnama v budkách, vedle čekali myslivci: měli už ty kachny připravený, že je na povel postřílí. Vyplašil jsem jim je dřív, než stihli zavelet. Kachny uletěly a myslivci začali střílet do mě. Vrhnul jsem se po hubě do oraniště, vedle mě pleskaly broky; ale nedostali mě.“ Něco podobného zažívá Karel Dobrý, herec a bývalý člen Divadla Na zábradlí v jeho slavném období, pořád dál. Bez kachen, myslivců a broků. Na poli českého filmu a divadla, s autoritami dnešní průměrnosti, s jejich puškami a uniformními povely.

 

 

Existují mužské vlastnosti?
O tom se mi vůbec nechce mluvit.

Proč ne?
Protože je nejde pojmenovat a kdyby to šlo, budou ve skrze negativní.

Voníte se?
To byste mohla poznat sama.

Cítím rozkvetlou louku. Máte to tu hezké.
Jezdím sem čím dál tím víc. Statek patří tchyni, psi jsou moji, rodina je v Praze. Chci to tu dát do kupy. Opravit střechu…

Umíte to?
Sám ne.

Co umíte?
Uměl jsem pít. Už jsem dopil.

Závislost se prý dá přikrýt jen další závislostí.
Mám své zástupné techniky.

Prášky na hlavu?
Jednou mi něco takovýho dali. Ležel jsem doma ve vaně, po nějaké houbičkové exaltaci, a podřezával jsem si žíly. Skončil jsem na ambulanci, štkal jsem jak malej blbeček, poslali mě do blázince, dorazil jsem tam s těma obvázanejma pazourama a sekal latinu, spolykal jsem všechno, co řekli a bylo mi z toho mizerně. Tereza musela podepsat revers, hned dvakrát, a pak toho mockrát litovala.

Tereza?
Matka mých dětí.

Takže manželka?
Nikdy jsme se nevzali.

Kolik žen je matkou vašich dětí?
S Evou máme Johanku. S Terezou Cyrila a Diviše. S Terezou jsme spolu sedmnáct let.

Jaký je váš táta?
Má župan zaříznutý v podbřišku, ponožky do půli lýtek, bydlí v desetipatrovém věžáku v Poděbradech, má dva syny a mě a aféry se ženama. Žádaný primář rentgenologie. Víc o něm už přes dvacet let nevím. Viděl jsem ho jednou.

Kdy a kde?
Poslal mi žádost na hlavičkovém papíře, potřeboval potvrzení o studiu kvůli alimentům. Napsal jsem mu dva sprosté dopisy a pak mi došlo, že ho chci hlavně vidět. Tak jsem za ním jel. Bylo to rychlé. Já: „Dobrý den, jsem váš syn, potřeboval bych s vámi promluvit, kdybyste si udělal čas na kafe, čaj, na pivo.“ On: „Seš dost inteligentní na to, aby ses postaral sám o sebe, já na tebe teď nemám náladu, jsem po noční, sbohem.“ A prásknul dveřma.

A ke komu jste se teda vztahoval jako kluk?
Já vyrůstal s babičkou a dědou. To byli skvělí lidi. Kdyby viděli, jaký jsem prase v životě, tak by babička zalomila rukama, vzala by krumpáč a proklela mě s křikem Ty si nezasloužíš žít!. Byla generál, děda jí říkal Milenko, netykavá, ale dědu milovala, úplně bez hranic, děda byl stavař inženýr, skvělej chlap, neskutečně galantní a vzdělanej; zemřel tak zvláštně, neviditelně, bylo mu myslím padesát sedm, mně čtrnáct, bylo to takový neskutečný, babička pak chtěla, abych byl po něm, taky stavař a asi i ten zbytek; to se moc nepovedlo.

Kde teď hrajete?
Divadlo, které mám rád a které bych toužil dělat, nedělám a ani k němu nepřijdu. Dílem jsem se sám zbavil možnosti ho dělat a dílem není.

Jak to?
Nikam nechodím, s nikým se nevídám, práce mě baví, ale všechno okolo mi leze krkem, společenské události, rauty, večírky, závažné rozhovory, úsměvy, zasmrádlé vody. Dřív jsem chodil. A pil. Mám aktivní opici, a když, tak chlastám čtyři dny a je to čím dál tím horší, pak už nemám vůbec zábrany, je to nehezký, chodím nahatej po ulici, krvavej, vždycky dostanu přes držku, demoluju bary, zatýkají mě, soudí, urážím lidi a pak se třeba druhý den ráno probudím bez práce, protože jsem urazil pány z České pojišťovny, kteří za mnou na nějakém rautu přišli s tím, že se seznámí s hlasem svého televizního spotu Chráníme vaše sny, který jsem tehdy namlouval. „My jsme ti, co chrání vaše sny,“ řekli, když přišli. „Já vám na vaše sny seru,“ řekl jsem já a bylo po práci.

Kvůli tomu teď nehrajete nikde?
Když to tak děláte pár let, slijete se do toho, který jenom řve a uráží. Nic víc. V očích kolegů mě tak určuje to, co bylo po práci, chlast a bordel, ne práce sama, která tím byla paradoxně nepoznamenaná. Pak už ale taky. Těch peněz zase není tolik, aby mohl producent riskovat vynaložené miliony, že najme nespolehlivého člověka.

Hlavní kvalitou herce je spolehlivost?
Máme u nás stádečko exkluzivních herců, našich star, stále zářících hvězd, třeba Bohdalovou, pak je tu střední věk, Roden, Trojan… pak nejmladší. Pořád stejné obličeje. A vedle toho jsou stovky dobrých herců zazděných na oblasti za dvanáct tisíc měsíčně. Kdo říká, co je dobrý herec? Asi poptávka po typech a trh. Kvalita neurčuje. Připadá mi to všechno domluvené, dopředu vymyšlené a spočítané. Stejně jako filmy. Od Kolji do kina nechodím, nepochopil jsem, jak může být tak banální a primární útok na složitost světa úspěšný. A pak si pustím něco z dneška a říkám si: Ty vole, zlatý Kolja.

Ve spoustě dnešních filmů hrajete.
No právě. Nemůžu se na sebe dívat. Ty věci jsou příšerný. Člověk vidí, kudy vede nit, žádná spontánnost a hlavně pozor, hlavně žádnou chybu! Jenže dotknout se něčeho je možný, jenom když lidi přemýšlí, nervou se do svých představ. Nikdo tady neriskuje. Ani ve filmu, ani v divadle.

Čím to je?
Vždycky jsem toužil po systematické, dlouhodobé práci, po semknuté skupině herců, která za pár let vyroste do dokonalých tvarů, bude se umět dotýkat, lidi se budou smát a plakat a občas jim kolem hlavy prolítne něco, co nebudou umět popsat, rozechvěje je to a vyvětrá, postrčí někam, kde nebyli nikdy. Myslím, že je takových skupin málo, i když teď vůbec nevím, co se v divadlech děje. Když se totiž nějaký kolektiv přiblíží formě, která funguje, a lidi na to chodí, tak ustrne. Tak jsme si to našli, tu naši Poetiku, máme mustr, tak ho pořádně vyždímáme! Málokdo má dost ostrý osten na to, aby si mohl dovolit uhlazovat. Tak se uhlazuje už uhlazené.

Dá se s tím něco dělat?
Podle mě jsou v tuhle dobu pro divadlo mnohem lepší staggiony než stálé soubory. Jedna scéna, na které se prolíná více souborů a pohostinsky ji navštěvují. Třeba Divadlo Archa. U stálého souboru je zase dobré, aby najímal radikální režiséry a výrazné osobnosti, které umějí se souborem hýbat, proměňovat ho a tvarovat. Jenomže u nás je to jinak: když nějaké divadlo získá svou stálou obec návštěvníků, promění se v obývák, dusnou pavlač, začne to hnít pletichy, kdo a co bude hrát, kdy a s kým a jak na magistrátě získat grant, za kým jít, koho pozvat na další premiéru, napojit ho a nakrmit. Je v tom prostě strašně politiky, úplně je mi to odporný, zažil jsem to v podstatě v každém divadle.

I Na zábradlí?
Jenže Petr Lébl to uměl. Mezi ucintaným podlézáním a šoupáním postaviček z ďábelského požitkářství je rozdíl. On zbožňoval manipulaci, všechno měl rozplánované, tahal za nitky; pak i za tu poslední… S ním bylo Zábradlí prokrvené, osobní. Úplně se v tom vyžíval, jak a koho pozve, měl z toho prdel, ale uměl to. Víc to jiskřilo, scházeli se lidi, kteří psali o divadle, krásně, Sergej Machonin, Milan Lukeš, Ivan Vyskočil, diskutovali, dejchali, šli a něčím pohnuli. Dneska je to bahýnko, intelektuální konzerva oblečená do šedivých obleků, a tak pojďme, braši, budeme inscenovat všechny rakouské a německé autory. Budeme mít dokonce svůj vlastní rukopis. Jsme parta zedníků, máme zakázku, tak pojďme, pánové, uděláme ji a budeme takhle dělat všechno, protože máme grant, budeme hrát patnáct až dvacet představení měsíčně, každej budete mít dva tisíce na ruku za večer a to už jsou dobrý prachy, ne? Bude to tvrdé, ale my to dáme. Pro mě je to… já nevim, mě to sere, já bych za to mlátil. Na tohle se peníze seženou, spolkne to kritika, nakonec se najde i parta surrealistů, vyklíčí i intelektuální kadlub…

Mluvíte o konkrétním divadle…
Jo, ale nebudu jmenovat. Jsem pořád rozžhavenej z jednoho setkání, nebo spíš sekání. Bylo to – asi – přátelství a bude – teď už jen – despekt a odstup. Nechci to ani zobecňovat, protože já o divadle opravdu mluvit nemůžu, jsem deset let na volné noze, s ničím nesouvisím, nevím, jaké je, neznám ho. Stačí mi pořad Divadlo žije, vydržím pět minut a končím; přenos z předávání cen Thálie: pět minut a končím; Alfréd Radok: pět minut, končím.

Kdy jste hrál naposledy v něčem dobrém?
Seriál Borgiové v produkci Toma Fontany a režii Jana Němce. Kvalitní historický seriál z prostředí Vatikánu; hlavní zápletka rodové spory a vztahové propletence. Viděl jsem první dva díly a je to fakt dobrý, dokonale natočené násilí, šílené, ale dobře dávkované. Nebo milostné scény: vkusné, ale natvrdo, zadek, trenky na půl žerdi, roztažené nohy, nic není vidět, ale domyslíte si všechno. Nebo Alexander Sokurov, už asi dva roky točí Fausta. Celý štáb ho ctil jak boha, což přinášelo skvělou soustředěnost. Používal neuvěřitelné techniky: ohromné zrcadlo na kolejích, které bylo v ose překlopené, ve výsledku se člověk díval na nebe a v tom nebi viděl věci, který se odehrávaly na ulici. Viděl jsem to na kontrolní projekci a už z té malé obrazovky jsem měl závrať. Já mám rád ale každou práci.

 

 

I seriály?
Jo. Kdybych je nedělal, absolutně bych se neuživil. Nemůžu se sice pak na ty výsledky koukat, vypadám tam jak blbec, ale takhle to je. Střídání nudné práce, frustrace z nepráce, čekání na telefon a pak pestrost nabídky, která vždycky přijde. Noví lidi, nová prostředí, nové země.

Stýská se vám po Divadle Na zábradlí?
Mně se tím posledním zážitkem Petr Lébl hrozně odcizil, nemůžu si pomoct. Měl to dokonale promyšlený, dali jsme si spolu ještě fernet, šel do kanceláře, pak bylo ještě jedno představení a Petr už visel v provazišti a pod ním se hrálo. Napsal na dvě stě dopisů, zpráv pro různý lidi včetně režie svého vlastního pohřbu, způsob svého zabití popsal, ještě než ho provedl. Všechno je to od něj zdokumentovaný, hodně z toho čerpala Radka Denemarková v té své knížce… já bych tyhlety čúzy, co z toho udělají knížku, která ještě navíc vyhraje cenu, no nic… Petr byl prostě můj kamarád, největší. A tím, co udělal, se mi celá doba Na zábradlí zavřela, i když byla skvělá. Zažije ji prý každej, jednou v životě. Zážeh na několik let. Říká se, že deset let je pro život divadelního souboru maximum. Petr se oběsil v devadesátým devátým a už tehdy to bylo blbý.

Jak jste se Na zábradlí dostal?
Petr si mě vytáhnul hned na začátku v devadesátém třetím z Disku. Přišli jsme tam čtyři najednou: Egon Tobiáš, Petr Lébl, Kateřina Štefková a já. Byli jsme takoví revolucionáři po Janu Grossmanovi, který tam měl tu slavnou plejádu Bartoška, Heřmánek, Zedníček, Dlouhý, Mrkvička. I když, i jim se zachtělo býti revolucionáři a ještě než Jan Grossman zemřel, odešli, protože se urazili, že divadlo je přece herecká záležitost a režisér je jenom usměrňovač. Jan Grossman ctil zase režisérský přístup.

Jaký byl režisér Petr Lébl?
Všichni se ho v divadle báli, byl to egoista, manipulátor, miloval lidi, lidi milovali jeho a on to celý rád režíroval. Všichni nadávají Lébl, Lébl, abyste se neposrali z Lébla, byl to normální magor, ale to není pravda, on byl fakt mimořádnej. To ať si políbí prdel všichni, kdo říkají, ať si políbíme prdel. Takovej druhej tady není, nebo je, ale není vidět. On chtěl hrozně točit i filmy a myslím, že by točil krásný filmy, takový, který tady nikdo nenatočí, ale jeho představy byly tak bezuzdný, že se nenašel žádný producent. A mučil mě, šíleně. Říkali jsme si „já tě nikdy z divadla nevyhodím“ a „já ti zas nikdy nedám výpověď“. Nevyhodil mě, ale nedal mi práci, hajzl, tři roky mě dusil, posmíval se mi, dělal dusno, jen tak, já nevím proč, protože jsem někde něco řekl a jeho se to dotklo. Prostě manželství. Já nevím, neumím o něm mluvit jako o slavném režisérovi. Naprostá láska nebo naprostá nenávist, chodili jsme spolu skoro za ruce. Homosexuálové. Ale nepíchali jsme spolu. Byla s ním sranda, od rána do večera, jeden čas jsme spolu i bydleli, všechno jsme spolu vymýšleli, obsazení, komu co provedem, i sebevraždu jsme si naplánovali.

Společnou?
Každej svoji. Petr si chtěl uříznout hlavu ve sporťáku, střelit se do hlavy nebo polknout cyankáli. Já jsem se chtěl přivázat na Petříně k hradbám, vzít si flašku tvrdýho, počkat, až bude třicet stupňů pod nulou, a pak se dívat na krásný město. Pít a počkat.

Kdy to uděláte?
Dřív jsem chtěl v nejlepším přestat. Jenže pak jsem se ve třiadvaceti stal otcem a to se s dekadentním způsobem života neslučuje.

Jaký jste otec?
Je mi čtyřicet dva a mám konečně pocit, že bych dokázal být rodič. Dceru jsem vlastně nevychovával, žil jsem s ní do jejích dvou let a navíc chvíli jo a chvíli ne. S Terezou to prvních pár let vypadalo jako velká láska a pak mě rozhodilo divadlo; osobní život šel stranou. Zamilovával jsem se, nekontrolovaně, opakovaně, odcházel jsem, vracel jsem se, v průběhu několika let. To rodině moc nesvědčí. Tereza mě vždycky přijala zpátky, ale jednou už taky odpustit nedokázala. Žijeme bez odpuštění, to není snadný život, ale člověk sklízí, co zasel. Nevím, jestli bude čas a oboustranná trpělivost, aby se to zahojilo a dokázali jsme spolu zestárnout. Spíš to vypadá, že ne. Věci, který mi lidi říkali, jako že ženy neodpouštějí a já jim to vyvracel, že my to zvládnem, jsou pravda. Třeba chlapi na natáčení, Britové – ti jsou dost otevření a mohou o tom mluvit – mi, když jsem jim vyprávěl, co máme za sebou, řekli „na to zapomeň, začni znova, jdi od toho, bude to jenom horší, budeš smutnější, žena nespokojenější a najednou ti bude šedesát a řekneš si, co jsem do teďka žil?“ Všichni mi radí, ať jdu, a já si naopak říkám, že musím všechen ten bordel, co jsem natropil, uklidit, i za cenu, že se v rámci pokání obětuju pro život ženy a dětí.

Už to probíhá?
No léta!

Jak ta sebeoběť vypadá?
Lpím na rodině, možná, jak jsem neměl tu svoji. Když už mě Tereza nevzala zpátky a vyměnila zámky, šel jsem na Karlštejn. Bydlel jsem tam s koněm, ve srubu; krásný. Jenže pak zas přišly deprese, a to takový, že jsem se nemohl pohnout. Tehdy jsem si řekl, že jdu, že se vrátím, že přece nemůžu odejít od dvou malejch dětí, že je nemůžu nechat napospas. A vracel jsem se na sílu, nikdo mě tam nechtěl, musel jsem vykopnout dveře. Od té doby jsme spolu; jsme zdraví, máme se rádi, jenom stav není optimální, nesdílíme věci, které jsou ve vztahu žádoucí mít společný. Strasti i radosti. Sdílíme praktický život. Přátele máme své, postele máme své.

To jde vydržet?
Jako nešoustat? To je hnusný takhle o tom mluvit… já si vzpomněl na poslední zážitek, neosobní, hroznej. Já si to nemůžu dovolit, nemám na to povahu, žít něco tam, něco tady. Ve chvíli, kdy to není jenom fyzický, je to znát. Pak prostě nejsem celej tady. Samozřejmě, že se to několikrát… alkohol odbourá zábrany, nahodilý vztah na jednu noc a pak ty rána, úzkosti, deprese, naprostá devalvace člověka. Je to neveselý, to radši nic. Není to zase tak těžký odpírat si tělo. A taky to není žádný unikát, že spolu nesdílíme lože. Nevím, jak je to v populaci percentuálně, ale z doslechu vím, že takové vztahy existují, trvají, ty lidi jsou spolu rádi a nedají na sebe dopustit.

Jak vypadá Tereza?
Jako žena z obrazu od Gustava Klimta. Nádherná, éterická, oduševnělá, krásná žena. Skvělá máma, skvělá kuchařka, všechno perfektní, jenom já to vždycky rasil. Potkal jsem ji a byl jsem úplně rozmydlenej, čerstvě rozhodnutej, že se vrátim k Evě, k první ženě, se kterou máme Johanu; a do toho Petr Lébl, chodili jsme spolu a nechodili a pak jsem po jenom představení potkal Terezu, seděli jsme spolu do rána, láska jako trám, nešlo to hodit z hlavy, řekl jsem to Evě a byl jsem ze všeho tak vyřízenej, že jsem řekl i Tereze, že ne, že musim bejt sám, a do toho mi o pauze, bylo to v únoru, hráli jsme Racka, Tereza zavolala, jestli by se mnou mohla mluvit, a to se mi ty věci začaly akorát rovnat, začal jsem se trochu soustředit na práci, uklidnil jsem se lidsky. Bylo mně to hned jasný, tak jsem si to poslechl a zeptal jsem se, jestli to chce, protože s Evou jsme tohle taky řešili, a když přišla do jinýho stavu s Johankou, tak řekla, hele nic, to je jasný, je ti dvaadvacet; byla starší. Ptal jsem se jí, co to je, ten potrat, jak si to mám představit; a když mi to vypověděla, řekl jsem ne, tak nám to holt nevyjde, rozejdem se, cokoliv, ale narodí se život. Máme krásnou dceru. Mám krásnou dceru a skvělý dva syny.

Myslíte, že mají nějaký mužský vzor?
Já to asi nebudu. Měli poznat dědu. To byl chlap. Uměl šest jazyků, znal astronomii, klasickou hudbu, byl strašně vzdělanej, renesanční člověk a pacifista, klidná síla, džentlmen. Byl sice na ženský, ale já nikdy nic nezaznamenal. Nikdy neohrozil klid doma. Bylo mi divný, že spolu babička s dědou nesdílejí lože, ale babička mi to vysvětlila prozaicky, že děda moc chrápe. Tak jsem se o to nestaral. Nekřičelo se u nás, nehádalo, všechno bylo postaru; odpolední čaje, každou neděli napečeno, děda rýsoval, poslouchal Čajkovského a vyprávěl mi báchorky, vymejšlel pohádky, učil mě angličtinu a hvězdy na nebi.

To jsou docela dobré mužské vlastnosti.
Tak možná nejsem tak dobrý jenom já.

 

Karel Dobrý
Přestože se narodil 2. května 1969 v Karlových Varech, nikdy tam nežil. Vyrostl u prarodičů, v Praze a ve Štětí, několik let žil kvůli dědečkově práci v Sýrii. Původně chtěl dělat pantomimu a pohybové divadlo; studoval jeden rok VŠE a pak šel na činohru na DAMU. V letech 1993-2002 byl ve stálém angažmá v Divadle Na zábradlí (hry Služky, Naši furianti, Revizor, Racek, Cabaret, Ivanov… v režii Petra Lébla nebo Pokojíček; Táňa, Táňa a dalších několik her různých režisérů). Hostoval v Laterně Magice, Národním divadle, Divadle Komedie, Divadle Archa a dalších. Je jedním z Kudykamů stejnojmenného lyrikálu. V současné době hraje ve hře SY (režie Jan Nebeský), hrál a hraje v několika seriálech České televize, v několika českých filmech (Kytice, Krysař, Jánošík – Pravdivá hostória, Bathory, Ocas ještěrky, Jan Hus a další). Často se objevuje v zahraničních filmech: La Niña de tus ojos, Mission Impossible, Der neunte Tag.

 

 

Souvislosti a ohlasy

Jaký je svět podle mužů? Karel Dobrý vypráví bez zábran o plánování sebevražd s Petrem Léblem, Antonio Banderas o drsném Hollywoodu a Tomáš Sedláček o tom, jak ekonomové nahradili kněze.
Upoutávky na internetu a v tisku.

Ten zpovídaný byl Karel Dobrý, skvělý herec s charismatem, které prýští do všech stran. Karel Dobrý byl jeden z 22 mužů, které pozvalo pár redaktorů INSTINKTU k povídání o jejich světě. Vznikl unikátní magazín INSTINKT EXTRA – sestavený jen z mužů. Sešly se v něm zajímavé postavy. Něčím si podobní – Václav Marhoul a Hynek Čermák. Někdy dokonce stejní, aspoň v příjmení.
Upoutávky na internetu a v tisku.

Po návratu z dovolené, a tedy s mírným zpožděním Vám chci poděkovat za letní speciál Instinktu. Nevím, jestli jsem úplně po jeho přečtení odhalila, o co chlapům jde, ale všechny rozhovory byly moc zajímavé. Velmi mě zaujal výběr mužských osobností, který mi přišel značně neotřelý a nápaditý. Zejména jsem byla vděčná za rozhovor s Karlem Dobrým, jehož jméno se na stránkách časopisů příliš neobjevuje a kterého jsem měla tu čest vidět v inscenaci pana Horáčka Kudykam. Byl to skutečně nevšední zážitek, po kterém jsem dala zapravdu slovům pana Horáčka, že se jedná o nejlepšího herce své generace. Jsem tedy moc ráda, že jsem se na stránkách Instinktu o něm mohla dozvědět něco víc. S podobně otevřenými, ale o to upřímnějšími rozhovory se čtenář tak často nesetkává. Doufám, že i v budoucnu bude výběr témat Instinktu podobně šťastný a stejně mi padne do noty. Znovu děkuji za pěkné zpříjemnění dovolené. H. Kafková.
Časopis Instinkt 29/2011.

Mnohokrát děkuji za zajímavé rozhovory v INSTINKTU EXTRA. Hlavně za ten, který asi nebylo jednoduché získat – s Karlem Dobrým (není to náhodou on, kdo pak rozhovor nechtěl „ani vidět“?). Vím, že tento geniální herec rozhovory obvykle nedává, O to zajímavější to bylo čtení. Sleduji jeho kariéru již nějakou dobu a vidět ho na jevišti je opravdu zážitek. Ať je to v Kabaretu Ivan Blatný a hlavně v Kudykamovi – na jeho herecké, pěvecké (a taneční!) umění by se člověk vydržel dívat stále. Vím, že je komplikovaný člověk (což je z tohoto velmi otevřeného rozhovoru jasné), ale na jevišti (i ve filmu) je to nejzajímavější herecká osobnost, s jakou jsem se kdy setkala. Kéž by těch příležitostí bylo co nejvíc (i v rozhlase je jeho hlas nezaměnitelný a fascinující), to přeji jemu a hlavně nám, jeho příznivcům. Mgr. Alice Mlynářová.
Časopis Instinkt 7.7.2011.