Milan Tesař, Reflex 7/2005

 

Karel Dobrý nabírá život plnými doušky – v noci před naším rozhovorem se bavil tím, že přebíhal těsně před rychle jedoucími auty (foto Bauer Power).

 

Jednu z nejzajímavějších prací dostal loni KAREL DOBRÝ (36), herec s výraznou tváří, která už zaujala takové režiséry, jako jsou Volker Schlöndorff či Brian De Palma. Tentokrát nešlo o velká jména, ale o velkou zemi – o Rusko, a o velké dobrodružství – patnáctidílný seriál. Když Karel na exotickou misi odjížděl, jistě netušil, za jak dramatických okolností bude probíhat.

 

Máte pryč malíček na pravé ruce. Co se vám stalo?
Pravdu? Ukousl mi ho krokodýl.

To jo.
Ne, skočil jsem v Bechyni šipku do řeky, a protože jsem byl naostro, skákal jsem směrem od hospody, abych nepohoršoval. Jenže jsem nevěděl, že tam se nesmí skákat, protože je tam lavice, která zvedá dno o metr. Zapíchl jsem se do kamení pod vodou.

Loni jste podstoupil krajně podivuhodné natáčení. Kde přesně se odehrávalo?
Točili jsme u města Murom asi čtyři sta kilometrů severovýchodně od Moskvy, kam to bylo šest hodin vlakem. Chrabrý Ilja Muromec založil město u řeky Oky v borových lesích, kde se na šplhacích tyčích a prolézačkách dřív dávali dohromady vojáci po zranění. V jejich hloubi, ve vojenském lazaretu, jsem strávil měsíc v kuse.

Jak jste získal neobvyklé angažmá?
Předloni v prosinci mi zavolala Kira Meščerjakovová, jestli bych nehrál v jejím filmu Labutí ráj. Zablokoval jsem si celý červen. Když jsem tam ale přijel, zjistil jsem, že tu roli vůbec nemám, že se o ni musím teprve poprat během hereckých kamerových zkoušek.

Koho jste hrál?
Fotografa časopisu National Geographic, jenž dostane do redakce zprávu, že se v okolí jedné ruské ocelárny vyskytují zázračné labutě, které, když se setmí, září. Rozjedu se tam a zamiluju se do učitelky, jež má šamanské schopnosti, a společně se snažíme zabránit katastrofě. Ocelárna se totiž chystá vypustit do přírody tak silné jedy, že pokud k tomu dojde, zahyne šedesátitisícové město. V závěru se na nás valí všechno to svinstvo, ale my odpálíme rozbušku a spláchne nás to do podzemní jeskyně. Oba zemřeme, ale zachráníme město i labutě. Nekoukejte na mě tak. Jasně že je to magorie.

Četl jste předtím scénář?
Ne, režisérka mi jen letmo odvyprávěla děj. Upřímně řečeno, mně bylo úplně jedno, co budu hrát, já se tam chtěl podívat a hrát s Rusama.

Co jste čekal?
Já nic nečekal, byl jsem jenom zvědavý a má zvědavost byla nasycena. Ruští herci mají k natáčení zcela jiný přístup než my v Čechách. Režisér je pán a stvořitel, jemuž se herec nikdy nesmí protivit. Platí pravidlo absolutní pokory.

Je jejich hraní jiné?
Vše dělají naplno, ostře a přesně, jsou velice výrazní, není tam taková ta přibližná herecká mlha, jaká je tu často k vidění. Je za tím strašný, nelidský dril. Jeden kolega měl od deseti do tří v Moskvě v MCHAT zkoušku, večer hrál v Ljubimovce, v jednu v noci sedl na vlak, v šest ráno přijel úplně vyřízený na plac, kde měl šichtu skoro do půlnoci, a v jednu mu jel vlak do Moskvy. Tohle se u mladých herců opakovalo celý měsíc.

Jaké bylo natáčení?
Nic horšího jsem v životě nezažil. Film točili dva režiséři, kteří se vzájemně popírali. Na začátku protočili kvanta materiálu, pak už byli v presu, kašlali na skript, takže jsem měl třeba v záběrech jsoucích po sobě dva různé kostýmy. Nikdy nevěděli, co se bude další den točit, nevěděli to ani ráno, nefungovaly vysílačky, byl to fakt chaos a do toho na sebe lidi řvali ty největší sprosťárny. Točilo se za málo peněz, podmínky byly neuvěřitelné, čtyřicet lidí ze štábu bydlelo na patře a měli jednu sprchu. Kromě toho strašná zima. Mě navíc terorizovala režisérka, protože chtěla mít přehled o každé vteřině mého života. Snad to bylo z osobních důvodů, nevím, poznali jsme se už v Praze, studovala FAMU. Těžko říct, co čekala. Budila mě nesmyslně o hodinu dřív, tekly mi nervy. Byla vskutku šílená. Jeden den se spolurežisérovi Alexandru Mittovi, starému pánovi, spolužáku Tarkovského, prudce snížil tlak. Říkám: „Dejte mu nohy nahoru.“ Nastal zmatek, každý tahal za jiný konec, do toho režisérka hystericky křičela: „Když na to nemá, ať jde do penze. Žádná sanitka, jde se točit.“ Po týdnu jsem telefonoval s mámou, ptala se starostlivě: „Není tam, Kájo, mafie?“ „Mami,“ říkal jsem, „tady není nic jiného než mafie.“

Fakt?
Hlavní financiér filmu se jmenoval Astrachan, boss k pohledání. Roztápěli mu saunu, nosili tácy s chlebíčkama, nás nikdo nepředstavil. Těžká arogance, totální asijský model. Producentem pak byl brácha té režisérky, sympatický člověk, ale jinak bezskrupulózní gangster. Jezdil za námi na natáčení se zlatými prsteny, v nových oblecích a měl na ruce stejnou kérku, jako byla značka na dolarech, které mi vyplácel.

Určitě máte nějakou „historku z natáčení“?
Říkal jsem si, že věci, jež ve scénáři vypadaly fakt nebezpečně, nemůže takhle chaotický štáb v životě natočit. Byl tam jeden výbuch, to jsem nikdy předtím neviděl. Nechali před námi vyšlehnout čtyřicetimetrový sloup ohně z nafty a benzínu, který je efektní, černočervený, kameramanům ožehl obočí. Dva kaskadéři, co hráli nás, kluk a holka, zmizeli ve sloupu ohně, tomu klukovi to úplně seškvařilo bundu, kterou měl na sobě. Zmizela, zbyla mu jenom mikina. Na ekologii se mě neptejte, jsou to prasata, po stráních lili naftu, všechno je tam děsně syrový. Kolem nás se proháněly smečky divokých psů, na silnici spaly krávy. Na jaře se prý na cestách najdou tu a tam lidské kostry. Někdo si víc přihne, zmrzne a sežerou ho psi.

Přijal jste nabídku i z finančních důvodů?
Já tam měl plat srovnatelný s německou produkcí v Čechách, asi šest set dolarů na den. Chtěl jsem jenom udržet chod domácnosti na dálku. Nakonec zaplatili všechno, i když to bylo dramatické.

Opravdu?
Po příjezdu jsem měl hned dostat zálohu, kterou mi vyplatili až po deseti dnech neustálého upomínání. Lhali mi do očí a rodina neměla doma co jíst. Dělali si ze mě srandu, byl jsem na ně v té pustě naprosto odkázán. Bylo to čisté peklo, vyhrožovali mi, že když nepůjdu točit (čímž jsem jim vyhrožoval), že by se mi mohlo něco stát. Navíc smlouva, již jsem podepsal, byla neplatná, neměl jsem pracovní vízum, takže jsem nebyl ani pojištěný, přitom jsem prováděl kaskadérské kousky, skákal do prostoru a podobně. Přel jsem se na Mosfilmu o smluvní podmínky, o prachy, o nocleh, o všechno.

Stýskalo se vám?
Jednou jsem si zavolal taxíka do Vyksy, nejbližšího městečka, za těch sedmdesát kilometrů jsem zaplatil sto rublů. Z náměstí jsem si zatelefonoval domů, pobrečel si a vrátil se zpátky.

Netrpěl jste při přijímání téhle práce příliš idylickou, čechovovskou představou Ruska?
Ne. O tu jsem přišel, když jsme tam poprvé hostovali s Divadlem Na zábradlí s Rackem, protože oni jsou nekompromisní a kritičtí. Já tehdy podal nejhorší výkon svého života, hrozně jsem chtěl před Rusama obstát, ale měl jsem roli Trigorina, bylo mi šestadvacet a vůbec jsem nevěděl, co mám hrát. Kousli jsme se s Petrem Léblem při zkoušení. Mučil mě. Petr míval dopředu představu o klíči k tomu kusu, ale herce vedl spontánně, pocitově, chtěl, aby mu nabízeli různé varianty. Přitom Racek je jedna z nejhezčích inscenací, co jsem kdy viděl. Ten začátek druhé půlky, když mezi vznášejícími se sloupy běhala ve vichru Máša s petrolejkou a do toho hrál na piano Filip Topol, to bylo tehdy zjevení.

Prý se vám z Ruska nakonec nechtělo.
Práce, kvůli níž jsem tam jel, stála za hovno, jinak to bylo fantastické. Tady mě zase čekala nuda, netěšil jsem se na naše městské rituály, na samozřejmé jistoty a povrchní starosti. Tam jsem nikdy nevěděl, co mě čeká, ale žil jsem naplno.

Myslel jsem, že jako herec na volné noze těch jistot moc nemáte.
Herec v angažmá má na rozdíl ode mne možná jistotu mizivého platu na konci měsíce. Ale k čemu taková jistota. Je to tak na nájem.

Nevadí vám sedět doma a čekat na nabídky?
Nevadí mi to, odměnou je mi různorodá práce. V angažmá v divadle jsem měl v závěru pocit, že se všem zpovídám ze všeho, že jsme jedna velká rodina, která mě může soudit. Teď mám pocit autonomie, nepodléhám žádnému kolektivu.

Jste připraven brát věci, s nimiž vnitřně nebudete souhlasit?
Tohle neřeším, herectví je ryzí prostituce, tak proč si hrát na to, že jsem takzvaně inteligentní herec, který si vybírá jen hodnotné role, jež konvenují jeho myšlení. Ne, budu brát všechno.

Slyšel jsem, že jste odmítl účinkovat v reklamě na Levi Strauss.
Je to taková směska dětských cukatur, nechci v reklamách hrát, ale peníze jsou dobré. Teď jsem měl jít na reklamní casting na plzeňské pivo za devadesát tisíc za tři natáčecí dny. Říkám jim: „Nebudu to dělat, nechci, aby mě lidi znali jen v souvislosti s pivem.“ Pak stojím v tramvaji a říkám si: „Devadesát tisíc za tři dny? A nejsi náhodou blbej?“ A volám jim zpátky.

Doopravdy nelitujete, že jste v roce 2002 odešel ze Zábradlí? Přece jen, byl jste jedním z hereckých pilířů vysoce ceněného léblovského období.
Bylo to nevyhnutelný, já bych se zalkl, i všichni kolem. Měl jsem deprese ze stereotypu, choval jsem se sprostě. Párkrát jsem rozmlátil bar. Nakonec jsem provedl zradu, jaká by měla být pro herce tabu. Zlískal jsem se před jedním představením, kterého jsem už měl dost a jež mělo jít už dávno k šípku. Když jsem to říkal normálně, nikdo mě neposlouchal. Zábradlí byl pionýrák. Bylo tam hmatatelné lpění na tom, že jsem v hezkém divadelním domě, že jsme zajištěni a takhle to bude pořád… Taková atmosféra se rozleze i do hraní.

Na Petra Lébla ten stereotyp dopadal také?
Rád se pohyboval v elegantní poloze gentlemana, bavilo ho být drzý, překvapovat se, ale na konci – zdá se mi – se už příšerně nudil. Měl jsem ho moc rád, byl to kamarád. Někdy jsme fakt letěli.

S jeho smrtí něco skončilo?
Když to provedl, byli jsme uprostřed zkoušení s Jiřím Ornestem. Chtěli jsme to přerazit prací. Atmosféra byla hustá, řešil jsem to pitím. Sám jsem se vymkl kontrole, asi dva roky po smrti Petra jsem dostal výpověď, protože prý moje excesy po pracovní době přehlušily práci samotnou.

Herec je zranitelný tvor. Co vás uklidní?
Když zapomenu na sebe a pohybuju se v celku, který je tak magický, že se i vražda stane krásným uměním. Nečtu kritiky, nebaví mě. Nikdy mě na divadle nezajímaly výkony jednotlivců. Výborní muzikanti, když se dobře rozehrajou, se nemusejí vůbec domlouvat a hrajou a běhají a šeptají a já si myslím, že tak se dá hrát i divadlo. To nejkrásnější o herci napsal Karel Čapek v předmluvě ke vzpomínkové knížce Michaela Čechova Hercova cesta, kdy mluví o zázraku.

Přihodí se vám takový zázrak často?
Během natáčení Kytice mě očaroval František Brabec, protože je jako dítě. S naivitou sobě vlastní vyzařuje informace, aniž by o tom musel mluvit, a je natolik čistý, že se nemůže mýlit. S Volkerem Schlöndorffem to bylo stejné. Řekl mi k roli jedinou větu: „Jde o zlo!“ Ale jak to řekl. To je ten případ, kdy informace je míň než způsob, jak vám ji dotyčný podá, jak vás dokáže vést. Najednou se ničeho nebojíte.

Koho jste u tvůrce legendárního Plechového bubínku hrál?
Fašistu, kápa v lágru, týrám lidi, kterých si vážím, a nalézám zalíbení v tom, že i přesto je dokážu zmasit. V listopadu byla premiéra v Berlíně.

Kdy jste se naposled bál?
Bojím se pořád. Potkal jsem v Rusku na rybách kluka, kouřil a chtěl po mně cigarety. Rozdávat cigára nezletilým je tam trestné. Ten kluk mi ale s takovým sebevědomím tvrdil, že už se to neodnaučí, že kouří od čtyř let, že jsem ani nedokázal mentorovat a i s rizikem postihu jsem mu čtyři cigára dal. A cítil jsem se provinile.

Poznal jste se v něm?
Já začal kouřit až v patnácti. V Rusku je dětem dána daleko větší důvěra než u nás. Viděl jsem je vyněrůstat v partách na moskevských dvorech, to už jsou opravdové osobnosti. Není tam ve výchově cítit ta naše středoevropská permanentní opatrnost.

Máte tři děti. Je vám taková výchova blízká?
Ano. Mě vychovávala babička s dědou, děda dostal jako stavební inženýr práci v Sýrii na stavbě pneumatikárny. Po roce jsme za ním jeli, bydleli v českém hotelu v Homsu. Byly tam ruská a francouzská škola, já musel pochopitelně do té ruské. Čtyři roky, od osmi do dvanácti let, byly nejhezčím obdobím mého života, i když první půlrok to vypadalo, že umřu. „Otevřete si sešity,“ řekla rusky učitelka. Nerozuměl jsem, koukal se z okna. Dostal jsem strašlivou facku. Ta kantorka nevěděla, že jsem Čech. Doktor babičce říkal: „Odvezte ho, nebo tady umře, víc než měsíc už bych tady neriskoval.“ Nejedl jsem, hubnul, klepal se, měl průjem. Hrozně jsem se bál Rusů. Ale nakonec to přešlo.

Co se vám ze Sýrie dodnes vybavuje?
Na denním pořádku tam byl permanentní neklid, střelba a tak. Viděl jsem tam spoustu násilí, ale působilo hrozně přirozeně. Patřilo tam. Malej kluk ukradl zelináři jablko a ten ho ztloukl až k smrti. Druhý den ráno přijelo auto se šesti beduínama, kteří vystříleli dům toho zelináře. Seděli jsme v domě naproti přes ulici a slyšeli půlhodinovou salvu.

Myslíte, že vás to poznamenalo?
Určitě. Bylo to jediné období, kdy jsem se naprosto přirozeně projevoval, kdy jsem byl úplně volný.

Měl jste tam kamarády?
Kamarádil jsem se s Araby, kteří po mně nejdřív házeli kameny, když jsem šel v pionýrským šátku do školy. Ale pak jsme se skamarádili. Jednou nás přepadla skupinka dětí všech věkových kategorií a řekly nám, že nebudeme-li přísahat na Alláha, že nás zabijou. Stáli jsme v rohu, jeden měl kámen, druhý tyč, třetí vzduchovku…

Jak to dopadlo?
Přísahali jsme. Jeden z nich mě vzal domů na oběd a stali se z nás nejlepší kamarádi. Pocházel z hrozně bohatý rodiny, měl obrovskou halu plnou hraček. Všechno tam bylo nesmírně intenzívní: když přišla cholera, nesměli jsme měsíc z domu a my stejně utekli hrát si na vojáky. Všechno jsem přežil. I toho pederasta, co mě pozval prohlídnout si bazén na střeše. Viděl jsem jenom vzduchotechniku, a když jsem se otočil, kde je ten bazén, měl jsem před očima jeho poklopec. Utekl jsem do kotelny ke kotelníkovi Ibráhímovi, jehož jsem měl hrozně rád, protože měl kotelnu vylepenou obrázkama z Playboye. Řekl jsem mu, co se mi stalo. Vzal tyč a odešel: na dva měsíce se po pánovi slehla zem. Pak jsem ho uviděl, šel při zdi a o holi. A Ibráhím dva měsíce nato shořel na vysokém napětí.

To je šílené!
Jednou jsme šli s babičkou nakoupit, chodili jsme vždycky přes poledne, když byly krámy prázdné. Babička byla čupr ženská, měla krátkou bílou sukni s rudýma mákama. Kašlala na ten jejich ramadán. Kolem jel Arab, neunesl to, odhodil kolo a povalil babičku rovnou na ulici. Stačila jenom křiknout: „Kájo, uteč.“ Nevím, co do mě vjelo, vzal jsem velkej kámen a vší silou křísl Araba přes hlavu. Svalil se, utekli jsme, dodneška nevím, jestli jsem ho nezabil.

Jaký byl návrat do Čech z téhle divočiny?
Návrat byl příšerný, vrátil jsem se ze země nabité životem a emocema. Přijet do šedivých Vysočan bylo šílené a chodit do školy v botách na podpatkách, které jsem v Sýrii nosil jako kovboj, zakázané. Hned jsem byl za exota a volali na mě buzíku a teplouši. Byl jsme jinej, vadilo to i kantorům. Matikářka mi nebyla ochotna v klidu vysvětlit, jak se tady dělí. Já uměl ruský rychlý způsob, měl jsem příklad vypočítaný vždycky první a stejně jsem dostal kuli. Zavřel jsem se doma a jezdil jenom na tenis na Balkán. Dětem jsem se vyhýbal. Do toho umřel děda. Ta nechuť k českému školství ve mně přetrvává, zvlášť když mýho kluka už v první třídě potrestali za to, že se pral, a to tak, že nesměl odjet s třídou na školu v přírodě. To je přece prasárna.

Vyprávíte jen o babičce. Co rodiče?
Táta se rozešel s mámou, když mi bylo šest měsíců, musela si ulevit, dohodly se s babičkou, že mě na čas vezme k sobě, a už to zůstalo napořád. Máma si to dodnes vyčítá, ale já nestrádal, bylo o mě s láskou postaráno, což mi nebrání v tom, abych ji tím ve chvílích, kdy mi dojdou argumenty, zraňoval. Jsem neurvalý a dělám naschvály. To umím, ale pak mě bolí srdce a omlouvám se. Tak promiňte.

 

Deset let byl Karel Dobrý (1969), který chtěl být původně mimem, v angažmá v Divadle Na zábradlí. Mimo jiné hrál ve filmech Kytice, Krysař, Mission Impossible, Duna, Anne Franková, objevil se ve francouzském seriálu Komisař Maigret, přijal roli statkáře v nových dílech seriálu Četnické humoresky.

 

Karel potkal v Rusku Lenina, mafiány i spolužáka Tarkovského (foto: Jaromír Pávíček).

 

 

Ohlasy

Pondělí. V Reflexu 7_2005 jsem si pročetl rozhovor s jakýmsi úžasným hercem Karlem Dobrým, 36 let. Můj zájem skončil velice záhy, při čtení popisky k úvodní fotografii: „Karel Dobrý nabírá život plnými doušky – v noci před naším rozhovorem se bavil tím, že přebíhal těsně před rychle jedoucími auty.“ Nakopat ho do prdele, a ne mu dělat reklamu rozhovorem. 36letý debil, který se „baví“ takto, si zaslouží jedině zpráskat.
Ivan Straka, server Gentleman.cz 28.2.2005.