Dětství v Sýrii a vnitřní běsy

Josef Hympl, Téma 47/2015

 

Karel Dobrý (foto: David Neff, MAFRA)
Karel Dobrý

 

Na titulních stránkách časopisů ho nenajdete. Přesto se přehlédnout nedá. Herec KAREL DOBRÝ (46) má výraznou tvář, nepopiratelné charizma a dost divokou pověst. O svých chybách i poklescích, kdysi zhusta spjatých s alkoholem, hovoří s až třeskutou upřímností… Vychovávali ho prarodiče. Část dětství strávil v Sýrii, kde ho dvakrát unesli. Chtěl být mimem. Umí několik jazyků a vedle Karla Rodena je nejobsazovanějším českým hercem v zahraničních filmech. Jeho fyziognomie a výraz ho předurčují pro výrazné role. Má obrovský talent. Ale jakési vnitřní běsy jako by ho limitovaly v cestě na herecký Olymp.

 

Před pár lety jste uvažoval o tom, že s herectvím skončíte, odstěhujete se z Prahy a budete žít někde na malé farmě. To už neplatí?
Jednou za čas mě tyhle úvahy přepadnou. Vždy si ale uvědomím, že už je na to asi pozdě. Chtěl jsem sedlačit. Nevím ale, jestli by takhle člověk uživil rodinu. Asi ne.

Ono by to byla i škoda. Vidět vás v divadle je zážitek. Hrajete s takovým nasazením, že člověka až mrazí. Viděl jsem vás před lety v inscenaci Táňa a Táňa, kde se rozbíháte hlavou proti zdi. A nic jste nekašíroval a normálně do ní hlavou vrazil.
To už je patnáct let zpátky. Moje hranice se od té doby posunuly (smích).

Spíš mluvím o energii, která z vás sálá. Ta vám pak musí někde chybět, ne? Nebyly ty úvahy o sedlačení právě důsledkem toho vyčerpání?
Pravda je, že člověk vydá spoustu energie a ono se to nikde nevrací. Přiznám se, že mě třeba na rozdíl od jiných nenaplňuje potlesk. Naplňuje mě, když se ta práce podaří. Mám ale pocit, že když to člověk dělá takhle takzvaně naplno, tak se odrbe tak rychle, že už nemůže. Lidi to paradoxně chtějí čím dál víc, až za hranu. A ono to už nejde.

Takhle většinou lidé popisují vyhoření.
Já přestal dělat na pět let novináře. To mi tehdy strašně pomohlo. Já si takhle dlouhou přestávku dovolit nemůžu. Dvanáct let jsem byl na volné noze, ale to má samozřejmě taky svoje nevýhody. Člověk pak čeká, až mu zazvoní telefon, a honička je to potom stejná kvůli obživě, protože člověku schází stálý plat.

 

Karel Dobrý s Terezou Kostkovou na zámku Líšno během natáčení nového filmu Strašidla režiséra Zdenka Trošky. (foto: Falcon)
Strašidla

 

Ten ale přece není ve stálém divadelním angažmá nijak veliký. Nebo se pletu?
To není, ale je to aspoň nějaká jistota. Stálé angažmá je na druhé straně mnohem časově náročnější než volná noha. Hrajete deset dvanáct představení do měsíce, k tomu zkoušky. Hrajete o víkendech a to volno prostě nemáte v takových ucelených blocích. Ale nechci, aby to vyznělo, že si stěžuji. Nemám v úmyslu končit. Ani náhodou. Teď jsem druhý rok v Národním divadle a vlastně se dá říct, že se učím racionální profesi. Souvisí to i s tím, jak dávkovat energii, o které jsme se bavili. Ale na druhé straně - ta práce mě hodně baví. Ve Stavovském divadle hraju Othella, v Národním Strakonického dudáka, Ze života hmyzu… I s hostováním na scéně Studia Hrdinů mám celkem devět rolí.

 

Zahrál si v Mission Impossible s Tomem Cruisem, ve velkých amerických a ruských seriálech, ve francouzském Komisaři Maigretovi. Ve španělském filmu Dívka tvých snů hrál s Penélope Cruzovou, ve snímku Plunkett a Macleane s Liv Tylerovou. (foto: David Neff, MAFRA)
Karel Dobrý

 

V Národním divadle hrajete i v muzikálu…
V rytmu swingu v režii Ondřeje Havelky. Čistý muzikál. My, herci, děláme vlastně spojováky mezi jednotlivými čísly. V podstatě jako klauni v cirkuse.

Vy ale i zpíváte. V muzikálu Kudy kam jste dokonce alternoval Vojtěcha Dyka. Jak těžké bylo zaskakovat za kolegu, který byl roky frontmanem kapely Nightwork a zpěvem se vedle herectví živí?
Jeho a můj zpěv je nesrovnatelný. Vojta zpívá jako Bůh. Je opravdu talentem obdařený. Já zpívám herecky afektovaně. Michal Horáček je ale prostě hráč a s mým obsazením si zahazardoval. I když, hráč… On už se teď prezentuje jako filozof, myslitel, obchodník. Je to renesanční člověk. Ale snad to nedopadlo zle.

Vaše herecká kariéra byla v minulosti spjatá s Divadlem Na zábradlí. Nakonec jste ale před lety neodcházel úplně v dobrém. Proč?
Jak jsou spolu lidi pořád, tak už sdílí všechno. Zdraví, soukromí, zájmy. Najednou je to až takové rodinné a jako v každé rodině pak dochází k neshodám. A když jsou ty neshody příliš velké, ať už pramení ode mě, nebo od jiných, tak to prostě dál nejde.

Tehdy kolovaly drsné historky třeba o tom,že jste připití alkoholu dokázal vystříkat celý divadelní bar hasicím přístrojem…
Alkohol byl svého času takový můj benzín. Dodával mi energii. Ano, několik let jsem to neměl vůbec pod kontrolou. Člověk začínal už ráno… A pak večer po představení vydatně pokračoval. To trvalo několik let. Na jevišti jsem ale pod vlivem nehrál, tomu jsem se snažil vyhýbat.

Jak to nesla partnerka?
O tom bych vůbec nerad nemluvil. Měla to se mnou tak těžké a u toho bych to nechal.

Co vy a alkohol nyní?
Na pivo zajdu, a to je všechno. Takové intenzitě, kdy jsem pak lezl třeba po střechách, se vyhýbám. Víte, ono se to pak začalo vrstvit, byl jsem často úplně zbitý. Otřesy mozku, rozbitá pusa… Člověk si uvědomí, že po třicítce je třeba zabrzdit.

Mimochodem – ve filmech často dostáváte role různých gaunerů. Myslíte, že to je kvůli vašemu výraznému vzhledu?
Tak často se jde cestou nejmenšího odporu. Byl jsem takhle zavedený a režiséři asi neměli moc fantazii (smích).

Možná se jim líbilo, jak přesvědčivě hrajete esesáka ve filmu Der Lebensborn – Pramen života. I když třeba v Kytici hrajete v povídce Kolovrat zase krále.
Ale taky to není úplně pozitivní role.

Patříte mezi vůbec nejobsazovanější české herce v zahraničních filmech. I tam hrajete různé padouchy. Třeba v německo-lucemburském filmu Devátý den jste měl výraznou roli brutálního nacistického dozorce Bertrama.
Není to tak vždycky. Například v Dívce tvých snů to bylo jinak (snímek španělského režiséra Fernanda Trueby z roku 1998, kde hrál postavu vězněného ruského žida Lea, do něhož se zamiluje herečka ztvárněná Penélope Cruz, pozn. red.). To se ale bavíme o filmech, které jsou už dost staré. Teď mám o práci v zahraničních filmech v podstatě nouzi, protože produkce vás chtějí exkluzivně. Jakmile zjistí, že má člověk závazky v divadle, tak je problém.

 

Karel Dobrý si zahrál i v inscenaci Král Lear na Shakespearovských slavnostech na Pražském hradě. (foto: Agentura SCHOK)
Král Lear

 

Spousta herců si přivydělává v reklamě, nebo hrají v televizních seriálech.
Když jsem byl na volné noze, byly reklamy základním zdrojem mojí obživy. Namlouval jsem reklamy pro Lidové noviny, na různé chipsy, máslo… Natočil jsem hranou reklamu na plzeňské pivo, na Mercedes, pro Ameriku na Verizon (obří telekomunikační společnost, pozn. red.) a další. Bylo toho docela hodně.

A seriály? Hrál jste ve známé zahraniční sérii Borgiové, ale v těch českých moc vidět nejste.
Hrál jsem ve Znamení koně, teď budu účinkovat v novém seriálu České televize Četníci z Luhačovic. To je dvanáctidílný seriál a já tam hraju od třetího do šestého dílu šéfa četnické stanice. To byla moc hezká práce na Moravě.

Ve zmiňované Dívce tvých snů hrajete celou roli kompletně v ruštině. V zahraničních filmech máte role i v angličtině. Mluvíte ještě nějakým dalším cizím jazykem?
Ještě německy.

Váš kolega Bohumil Klepl, který se narodil v Moskvě, dokonce řekl: „On umí rusky líp než já, což mě štve. Žil v Sýrii, chodil tam do ruský školy a má absolutní hudební sluch, takže mluví výborně rusky, anglicky, francouzsky…“ Jak dlouho jste v Sýrii žil?
Čtyři roky, od osmi do dvanácti let, byla to nejhezčí část mého dětství. Po šedivé panelákové zkušenosti z pražského Proseka naprosto neuvěřitelné. Nádherná subtropická země plná barev a vůní. Měl jsem tam spousta kamarádů a žil tam takový ten plný klukovský život.

Vás vychovávali prarodiče. Tátu jste vlastně ani neznal – když vám bylo šest měsíců, rozešel se s vaší mámou, která se pak dohodla s vaší babičkou, že ta vás vezme na čas k sobě, a už to tak zůstalo napořád. I v té Sýrii jste byl s babičkou a dědečkem. Jak jste se tam ocitli?
Děda byl stavař a stavěl pneumatikárnu v Hammá. Ty zážitky tam byly neopakovatelné. Dokonce jsem musel jednou přísahat i na Alláha. To když nás s Alešem Budínem, klukem z Brna, se kterým jsme tam byli přes dva roky, jednou arabský kluci chytili a řekli, že nás zabijou, jestli nebudeme přísahat. Jeden měl kámen, druhý tyč, třetí vzduchovku. Tak jsme přísahali. Jeden z nich mě pak vzal domů na oběd a stali se z nás nejlepší kamarádi. Mimochodem – dodnes si tu přísahu nazpaměť pamatuji. Umím arabsky i počítat nebo nadávat.

 

Když byl na volné noze, živily ho hlavně reklamy. Vzpomíná, jak mu jednou volali kvůli reklamě na plzeňské pivo. Původně odmítl s tím, že nechce, aby ho lidi znali jen v souvislosti s pivem. „Pak stojím v tramvaji a říkám si: ,Devadesát tisíc za tři natáčecí dny? A nejsi náhodou blbej?‘ A zavolal jsem jim zpátky.“ (foto: David Neff, MAFRA)
Karel Dobrý

 

Prý vás tam ale, jako malého modrookého blonďáčka, také unesli.
Stalo se to dvakrát. Nebo vlastně třikrát. Jednou na ulici si mě na ramena posadil ženich a odnesl mě do mešity na svatební oslavu jako dárek nevěstě. Pobyl jsem tam pět šest hodin. Mě to samozřejmě bavilo, akorát mě naši postrádali a zalarmovali starostu a policii. Podruhé to bylo trochu vážnější. Byli jsme v místě, kterému se říkalo Malý Libanon, to byla pašerácká vesnice na hranicích mezi Sýrií a Libanonem. Plechové baráky v délce asi tří kilometrů. Babička šla koupit nějaký kuchyňský robot a nechali mě sedět v autě. Bylo ale neuvěřitelné horko, tak jsem vylezl ven. Najednou mě stáhla jedna ruka do baráku, do jedné té boudy. Pak už jsem jenom cítil, jak mě někdo štípe do tváří. Když jsem se rozkoukal, bylo kolem mě pět beduínek, které si mě takhle testovali. Teprve pak jsem se dozvěděl, že je to jejich tisíc let stará tradice, unášet slovanské děti. Babička s dědou mě naštěstí našli. I když – mohl jsem dnes být třeba nový Lawrence z Arábie (britský voják, organizátor arabského povstání proti Turecku v roce 1916, pozn. red.). (Smích)

A ta třetí zkušenost?
To vlastně nebyl únos, ale zase mě hledali policajti. Já byl za školou se svým arabským kamarádem, klukem z bohaté rodiny, a šli jsme si k němu domů hrát. On měl pro sebe celé jedno patro… Jestli jste viděl francouzský film Hračka s Pierre Richardem, jak si zbohatlický kluk objedná domů chlapíka coby živou hračku. Tak ten můj arabský kamarád to měl doma podobné. Hrací automaty, benzínovou formuli a další věci. Já se tam zapomněl asi na dvanáct hodin a naši mě hledali zase pomocí policie.

Hmm, zajímavé historky.
Bylo to úžasné. O to více byl pak šokem návrat. Ze Sýrie přijet do Vysočan, kde mě všichni nesnášeli, protože jsem měl na sobě džínsy, které tady nebyly, a mluvil jsem perfektně rusky, což všichni nesnášeli. Tím, jak jsem se vrátil zpátky do šesté nebo do sedmé třídy, tak jsem měl větší znalosti třeba v matematice. Ale používal jsem ruské systémy a dostával to pěkně sežrat i od učitelů. Byla to šikana všeho druhu. Navíc záhy po návratu zemřel děda, na kterého jsem byl dost fixovaný. Odešel jediný chlap v naší rodině a šlo to všechno celkem do prdele.

Jak jste to zvládnul?
Sportem. Běhal jsem, hrál basket…

Věnujete se tomu i dnes?
Ani ne. Ale když mám čas a kůň není nemocný, tak jezdím. Už ho mám osm let, jezdím do Mažic v jižních Čechách, kde je ustájený. Mám to tam moc rád.

Jak vnímáte to, co se dneska v Sýrii děje?
Něco vám řeknu. Když jsme tam byli v tom mém dětství, tak lidé, kteří byli naši rodinní přátelé, říkali: „Děti, buďte rády, že to je tady takové. Až vám bude čtyřicet padesát jako nám, tak tady bude spálená země.“ Měli pravdu. Nevím, jak to věděli, ale už tehdy to tam asi probublávalo. Už před pár lety jsem ženě doma říkal, že se musíme připravit na to, že budeme muset nějakou rodinu vzít na byt. Že na to dojde.

Takže souhlasíte s tím, aby Česko přijalo mnohem více uprchlíků ze Sýrie?
Přijmout, nebo nepřijmout? Myslím, že optimální řešení takového masového exodu je přímo na místě. Nemůže přece zůstat jenom spálená země a pár gangsterů, kteří si to vybojují, a zbytek uteče jinam.

 

KAREL DOBRÝ (46)

Když mu bylo šest měsíců, rodiče se rozešli a vychovávali ho prarodiče. Vyrůstal s nimi v Praze, ve Štětí, čtyři roky v Sýrii, pak opět v Praze.

Jeden semestr absolvoval na Vysoké škole ekonomické, nedokončil ani herectví na pražské DAMU. Dlouho byl v Divadle Na zábradlí, nyní je v Národním divadle. Za inscenaci Den opričníka (v pražském Studiu Hrdinů) dostal v roce 2013 Cenu Alfréda Radoka za nejlepší mužský herecký výkon roku.

Mluví několika jazyky, a tak hodně hraje i v zahraničních filmech. Výraznou roli celou v ruštině měl (po boku Penélope Cruzové) ve snímku Dívka tvých snů španělského režiséra Fernanda Trueby. Hrál ve filmu Plunkett a Macleane (po boku Liv Tylerové), v Příběhu rytíře (s Heathem Ledgerem), v americké sci-fi sérii Duna i v jejím pokračování Děti planety Duna, ve velkofilmu Mission Impossible I, v epizodě francouzského seriálu Komisař Maigret (rok 1994), v amerických seriálech Pohřešovaný, Mladý Indiana Jones, v ruském seriálu Labutí ráj či v koprodukčním seriálu Borgia.

I v českých filmech vytvořil pár výrazných postav, např. ve filmech Der Lebensborn – Pramen života, Kytice, Krysař, Krev zmizelého, Ocas ještěrky, Jménem krále, či v pohádkách Jak si zasloužit princeznu, Jabloňová panna, Tajemný svícen.

V televizi hrál nájemného vraha Panenku v cyklu Černí andělé, hospodáře Kalouska v seriálu Četnické humoresky, vraha Richarda v seriálu Strážce duší, či homosexuála Jagola ve filmu Klub osamělých srdcí. Účinkoval i v seriálech Vyprávěj, Znamení koně, 4teens, Krev zmizelého, Policie Modrava, Život a doba soudce A. K., Cirkus Bukowsky, České století.

Má tři děti – dceru Johanu (s překladatelkou a baskytaristkou Evou Turnovou) a syny Cyrila a Diviše (s kostýmní výtvarnicí a dlouholetou partnerkou Terezou Hrzánovou).

 

VRAŽENÁ UPŘÍMNOST

Rozhovorů moc nedává. Ale když už, je to vždy třaskavá nálož upřímnosti. Co tedy v minulých letech také řekl?

O RUSKÉ ŠKOLE
„Šoupli mě tam v Sýrii a já uměl rusky jen děkuji a dobrý den. „Otevřete si sešity,“ řekla učitelka. Nerozuměl jsem, koukal se z okna. Dostal jsem strašlivou facku. A tak to šlo den po dni. Doktor babičce říkal: „Odvezte ho, nebo tady umře.“ Nejedl jsem, do půl roku jsem zhubnul o deset kilo, klepal jsem se, měl průjem. Hrozně jsem se bál Rusů. Ale nakonec to přešlo.“
(Reflex, 2005. Divadelní noviny, 2013)

O SÝRII
„Viděl jsem tam spoustu násilí, ale působilo to přirozeně. Patřilo tam. Malej kluk ukradl zelináři jablko a ten ho ztloukl až k smrti. Druhý den přijelo auto se šesti beduínama a vystříleli dům zelináře… Všechno jsem přežil. I toho pederasta, co mě pozval prohlídnout si bazén na střeše. Viděl jsem jen vzduchotechniku, a když jsem se otočil, kde je ten bazén, měl jsem před očima jeho poklopec. Utekl jsem ke kotelníkovi Ibráhímovi, jehož jsem měl hrozně rád, protože měl kotelnu vylepenou obrázkama z Playboye. Řekl jsem mu, co se mi stalo. Vzal tyč a odešel: na dva měsíce se po pánovi slehla zem. Pak jsem ho uviděl, šel při zdi a o holi. A Ibráhím dva měsíce nato shořel na vysokém napětí… Jednou jsme šli s babičkou nakoupit. Babička byla čupr ženská, měla krátkou bílou sukni. Kašlala na ten jejich ramadán. Kolem jel Arab, neunesl to, odhodil kolo a povalil babičku rovnou na ulici. Stačila jen křiknout: „Kájo, uteč.“ Nevím, co do mě vjelo, vzal jsem velkej kámen a vší silou křísl Araba přes hlavu. Svalil se, utekli jsme, dodneška nevím, jestli jsem ho nezabil.“
(Reflex, 2005)

O OTCI
„Žádaný primář rentgenologie. Viděl jsem ho jednou. Poslal mi žádost na hlavičkovém papíře, potřeboval potvrzení o studiu kvůli alimentům. Napsal jsem mu dva sprosté dopisy a pak mi došlo, že ho chci hlavně vidět. Tak jsem za ním jel. Bylo to rychlé. Já: „Dobrý den, jsem váš syn, potřeboval bych s vámi promluvit, kdybyste si udělal čas na kafe, čaj, na pivo.“ On: „Seš dost inteligentní na to, aby ses postaral sám o sebe, já na tebe teď nemám náladu, jsem po noční, sbohem.“ A prásknul dveřma.“
(Instinkt, 2011)

O MÁMĚ
„Já byl obklopen takovou láskou a zázemím, že jsem nevnímal, že bych u sebe neměl rodiče. Máma si to dodnes vyčítá, ale já nestrádal, což mi nebrání v tom, abych ji tím ve chvílích, kdy mi dojdou argumenty, zraňoval. Jsem neurvalý a dělám naschvály. To umím, ale pak mě bolí srdce a omlouvám se.“
(Reflex, 2005. Magazín Práva, 2015)

O LÁSCE
„S Terezou to prvních pár let vypadalo jako velká láska a pak mě rozhodilo divadlo. Zamilovával jsem se, nekontrolovaně, opakovaně, odcházel jsem, vracel se. To rodině nesvědčí. Tereza mě vždy přijala zpátky, ale jednou už taky odpustit nedokázala… Když vyměnila zámky, bydlel jsem na Karlštejně s koněm, ve srubu; krásný. Jenže pak zas přišly deprese. Tehdy jsem si řekl, že se vrátím, že přece nemůžu odejít od dvou malejch dětí. Ale nikdo mě tam nechtěl, musel jsem vykopnout dveře. Od té doby jsme spolu; máme se rádi, jenom stav není optimální, nesdílíme věci, které jsou ve vztahu žádoucí mít společný. Sdílíme praktický život. Přátele máme své, postele máme své…“
(Instinkt, 2011)

O ALKOHOLU
„Když se ožeru, chovám se jako hovado, mám opravdu blbou opici… Pak už nemám vůbec zábrany, je to nehezký, chodím nahatej po ulici, krvavej, vždycky dostanu přes držku, demoluju bary, zatýkají mě, soudí, urážím lidi a pak se třeba druhý den ráno probudím bez práce, protože jsem urazil pány z České pojišťovny, kteří za mnou na nějakém rautu přišli s tím, že se seznámí s hlasem svého televizního spotu Chráníme vaše sny, který jsem tehdy namlouval.“
(Divadelní noviny, 2013. Instinkt, 2011)

O POBYTU NA PSYCHIATRII
„Ležel jsem doma ve vaně, po nějaké houbičkové exaltaci, a podřezával si žíly. Skončil jsem na ambulanci, štkal jsem jak malej blbeček, poslali mě do blázince, dorazil jsem tam s těma obvázanejma pazourama a sekal latinu, spolykal jsem všechno, co řekli a bylo mi z toho mizerně. Tereza musela podepsat reverz, a pak toho mockrát litovala.“
(Instinkt, 2011)

O ARABSKÉM SVĚTĚ
„Měl jsem ho moc rád, až teď se na něj koukám s obavami. Vůbec nepochybuji, že se také dokážou proměnit ve fanatiky, kteří, když je vrchní duchovní pošle do svaté války, tak popadnou zbraň, pro začátek se rozhodnou exemplárně vyhodit do vzduchu třeba Prahu, a pak jsou schopni zahubit celou zeměkouli.“
(Divadelní noviny, 2013)