Vladimír Mikulka, Respekt 3/2014
Karel Dobrý je nejvýraznější hereckou osobností stávající sezony
Foto: Jan Dvořák, Studio Hrdinů.
Kdyby v divadelních anketách existovala kategorie Comeback roku, měla by jasného favorita. Herec Karel Dobrý (44) se loni po řadě divadelně hubených let vrátil na výsluní s intenzitou i ohlasem vídanými jen málokdy. A zdaleka to není jen mimořádný úspěch v hlavní roli v inscenaci Studia Hrdinů Den opričníka. Dobrý patří k dnes již vzácnému typu napůl milovaných a napůl obávaných charismatických herců, jejichž komplikované osobnosti a životní osudy svádějí diváky i kritiky k tomu, aby si do divadelních rolí romanticky promítali rozervané osobnosti samotných představitelů. Možná víc, než je zdrávo.
Dobrý je skutečně pověstný sebedestruktivním životním stylem i opilecko-násilnickými excesy. A stejně tak platí, že démonické nebo rozervané postavy dokáže zahrát jako málokdo. To by však nemělo zastírat skutečnost, že jeho současné úspěchy jsou naopak důsledkem toho, že se mu daří své bouřliváctví krotit.
Aktuálně získal angažmá v Národním divadle a v té souvislosti neváhá říct větu, kterou bychom od herce řazeného do škatulky rozervanců nečekali: „Snažím se divadlo brát jen jako hru a technickou disciplínu, která se za určitých okolností může stát svého druhu kouzlem, může se dotknout nadvědomí.“
Jekyll a Hyde
DAMU sice Karel Dobrý nedokončil, hned na začátku devadesátých let však se svými spolužáky Michalem Dočekalem a Jakubem Špalkem spoluzakládal spolek Kašpar a poté byl důležitou postavou slavné éry režiséra Petra Lébla v Divadle Na zábradlí. Že patří mezi nejnadanější české herce, věděli divadelní fajnšmekři již tenkrát, skutečnou hvězdou se však nestal – většina režisérů si totiž důkladně rozmyslí, než do hlavní role obsadí herce s pověstí agresivního potížisty. „Bar jsem tam vymlátil několikrát,“ přiznává dnes Dobrý, součástí téměř jekyll-hydeovské legendy je však třeba i jeho sázka s J. A. Pitínským, že vydrží celý rok abstinovat. „Vyhrál jsem deset tisíc a koupil za ně manželce kozačky. Ale vlastně to skoro nic nezměnilo, lil jsem místo toho do sebe ve velkém kafe, kouřil trávu a tak podobně.“
Zásadním zlomem v Dobrého kariéře byla sebevražda Petra Lébla před Vánoci roku 1999. „Neumím o něm mluvit jako o slavném režisérovi. Naprostá láska, nebo naprostá nenávist, chodili jsme spolu skoro za ruce,“ vzpomíná na vzájemný vztah. Po dvou turbulentních sezonách odešel Dobrý z angažmá v Divadle Na zábradlí na volnou nohu – s nezáviděníhodným renomé mimořádného herce, s nímž ovšem bývají mimořádné problémy.
V dalších letech se podílel na rozjezdu další výrazné pražské scény. V Divadle Komedie sice nebyl ve stálém angažmá, hrál tu však pravidelně v inscenacích Jana Nebeského, svého dalšího osudového režiséra. Vrcholem a zároveň labutí písní tohoto období se stal v roce 2007 Kabaret Ivan Blatný skladatele a libretisty Miloše Orsona Štědroně. V titulní roli duševně nemocného básníka, živořícího v zapomnění v anglické psychiatrické léčebně, Dobrý vytvořil nesentimentální, napůl úzkostný a napůl groteskní portrét vyšinuté osobnosti, pobývající mimo svět normální, uchopitelné racionality.
Bezmocně schoulená figurka se zašpiněnou tváří, shrbená nad stolkem a prozpěvující škobrtavé verše byla obrazem „samoty uprostřed lidí“, jenž ani po letech nemizí z paměti. Dobrý zde poprvé zazářil v inscenaci, která svým pojetím připomíná ty, s nimiž dnes slaví úspěchy ve Studiu Hrdinů. Prokázal přitom mimořádnou schopnost předvést drásavě opravdovou, nekarikovanou postavu a neztratit zároveň nadhled, byť probleskující jen v lehkých náznacích.
Herců, kteří si dokážou efektně rozdírat nitro, je u nás spousta, stejně jako šikovných ironiků. Neobyčejně účinné umění přirozeně sloučit obě protikladné polohy, jak je to typické pro Dobrého, je ovšem velkou vzácností.
Ivan Blatný byl nicméně na řadu let jeho poslední úspěšnou a dobře viditelnou divadelní rolí. Místo cesty vzhůru přišel lennonovský „ztracený víkend“, naplněný spíše než divadlem alkoholickými výstřelky a marnými pokusy urovnat rodinné vztahy. Z existenčních důvodů ovšem nepřestával hrát menší úlohy v televizních seriálech a také v zahraničních filmech (kde uplatnil jak svůj výrazný typus, tak znalost několika cizích jazyků). Své role přitom viděl značně skepticky: „Nemůžu se na sebe dívat, ty věci jsou příšerný. Člověk vidí, kudy vede nit. Žádná spontánnost a hlavně pozor, hlavně žádnou chybu! Jenže dotknout se něčeho je možný, jenom když lidi nepřemýšlí, nervou se do svých představ.“
Pragmatické umělecké aktivity navíc nepřestal kombinovat se spíše příležitostnými, velmi alternativními a širšímu publiku utajenými projekty. K paradoxům Dobrého kariéry tak patří, že se ve stejný čas předváděl hloučku diváků polonahý v síťovaných punčocháčích v Bambuškově provokativním Buzním kříži v MeetFactory, a zároveň byl k vidění ve Státní opeře jako jeden z alternujících představitelů titulní role v Horáčkově velkolepém propadáku Kudykam.
Teď se vrhne na nás
Zlom přinesl začátek loňské sezony. Dramaturg Jan Horák a režisér Michal Pěchouček po svém odchodu z MeetFactory založili v roce 2012 v podzemí Veletržního paláce Studio Hrdinů a dramaturgii nové scény chtěli postavit na co nejvýraznějších osobnostech. Obsazení Karla Dobrého sice z odstupu vyhlíží jako samozřejmá volba, rozhodně se však nejednalo o sázku na jistotu.
Inscenace (jediné) divadelní hry Církev kontroverzního Louise-Ferdinanda Célina se nakonec stala událostí předloňského divadelního podzimu a Dobrý tu v hlavní roli přesvědčil své okolí – a nejspíš i sebe samého –, že se může znovu pustit do odpovědné práce. Ještě o stupeň výše to ve Studiu Hrdinů dotáhl v následujícím Dni opričníka. Postava brutálního příslušníka ochranky ruského „gosudara“ Dobrého definitivně posunula do pozice hvězdy, „na kterou se chodí“.
V roli opričníka přitom uplatňuje nejen své charisma a energii, ale i schopnost odstiňovat jemnější valéry. S naprostou samozřejmostí donutí publikum, aby napjatě sledovalo dlouhé ranní setřásání kocoviny, během něhož zvolna a namáhavě leze nahý ven z vany, stejně jako jeho následující rádoby filozofické tirády, jimiž autor předlohy Vladimír Sorokin ironizuje banalitu ruského nacionalismu.
Nejsilnějšími pasážemi tu přitom nejsou brutální scény ponižování „gosudarových“ nepřátel, ale spíš výstupy, ve kterých se zdánlivě nic důležitého neděje. Protagonista se dojímá sám nad sebou, mluví vemlouvavě líbezným hlasem a do publika se nezadržitelně šíří napětí, spojené s pocitem „teď se vrhne na mě“. Svým způsobem už ani nezáleží na tom, co tohle monstrum konkrétně říká, podstatný je pocit setkání s neomezenou a nepochybující mocí, jíž sice lze pro její banalitu a psovskou oddanost pohrdat, před kterou ale zároveň není úniku.
Konec nepokojů
Posledním nečekaným krokem v Dobrého kariéře je nynější angažmá v Národním divadle. „David Radok mi nabídl roli Odyssea v Troilovi a Kressidě ve chvíli, kdy ještě Církev neviděl a Opričník vůbec nebyl. Vlastně ani nevím proč. Možná i proto, že se proslechlo, že už tolik nechlastám a nedělám takové nepokoje,“ vysvětluje Dobrý s tím, že kdyby mu vstup do Národního divadla nabídli před deseti lety, určitě by ho odmítl.
Doba se ale změnila. Dnes Dobrý uznává, že ho velký divadelní prostor vlastně vždycky přitahoval. A že si na scéně, která si navzdory problematické kondici drží zbytky aureoly nejvyšší tuzemské mety, chtěl vždycky zahrát – navzdory tomu, že se jí kdysi posmíval. O výzvách i problémech, s jakými se v novém působišti bude setkávat, svědčí obě Dobrého zdejší inscenace; každá úplně rozdílným způsobem.
Zmíněný Troilus a Kressida byl přijat s rozpaky, Dobrý však svou úlohu bezezbytku splnil: kdykoli se v elegantním, ale uspávajícím živém obrazu trojské války dostane ke slovu jeho Odysseus, hlediště rázem zpozorní. Navzdory tomu, že ithacký král dělá totéž co ostatní: zvolna popochází po scéně a deklamuje. Dobrého energie a charisma se na publikum spolehlivě přenášejí i ve Stavovském divadle.
O poznání hůře ovšem dopadl jako protagonista Ohlušujícího pachu bílé v Kolowratu. Vincent van Gogh je tu totiž pojat jako jedno velké melodramatické klišé umělce trpícího v tupě nechápavém světě. Inscenace hry Stefana Massiniho je postavená od základu pochybně a nemůže ji zachránit ani sebevětší protagonistovo nasazení. Takové riziko samozřejmě k herecké práci patří, v mlýnici velkého divadla se ovšem výrazně snižuje možnost věci ovlivnit nebo si příliš vybírat.
„Mě už v Praze nic jiného než Národní potkat nemohlo. Do malého divadla bych nešel,“ prohlašuje nicméně Dobrý rezolutně. S nadhledem přijímá i to, že jej v novém angažmá zdaleka nečekají pouze velké role. „Patří k tomu třeba i to, že v připravované inscenaci Ze života hmyzu budu hrát Motýla a Píďalku. Vlastně se na to docela těším.“
Sledovat Dobrého kariéru v Národním divadle bude zajímavé nejen kvůli němu samému. Tahle instituce má totiž pověst bezpečného, ale zakletého přístavu, jenž dokáže vysát energii ze všech, kdo zde zakotví. Řada talentovaných a slibných herců, kteří po příchodu do Národního doslova „vyšuměli“, je nepřehledně dlouhá.
Dobrý ovšem představuje opravdu těžkou váhu a navíc je natolik ostřílenou a svéhlavou osobností, že šance na zlomení kletby vyhlížejí v jeho případě docela reálně. Nutno dodat, že Národní divadlo potřebuje takový průlom o poznání víc než samotný Karel Dobrý.
Foto: archiv ND.
Karel Dobrý (44)
Rodák z Karlových Varů se vedle své divadelní kariéry věnuje i filmové tvorbě. Tomu Cruisovi sekundoval ve snímku Mission: Impossible (1996), Penélope Cruz v Dívce tvých snů (1998), z českých filmů lze zmínit Der Lebensborn – Pramen života (2000), Krev zmizelého (2005) či Ve stínu (2012). Z televizní produkce je aktuálně k vidění v seriálech České století a Cirkus Bukowsky. S hudebnicí Evou Turnovou má dceru, s divadelnicí Terezou Hrzánovou dva syny.
Autor je redaktorem Světa a divadla.