Доходное место (Dochodnoje mesto)

Divadlo Na zábradlí
Role: Vasilij Nikolajevič Žadov

Autor: Alexandr Nikolajevič Ostrovskij
Režie: Sergej Fedotov
Premiéra: 22. 4. 2000
Derniéra: 14. 12. 2001. Počet uvedení: 29.

Překlad: Leoš Suchařípa
Dramaturgie: Ivana Slámová, Kristina Žantovská
Scéna: Jan Dušek
Kostýmy: Kateřina Štefková
Použitá hudba: úryvky skladeb Georgije Sviridova

OBSAZENÍ
Vasilij Nikolajevič Žadov, mladý synovec Višněvského: Karel Dobrý
Polina, dcera Kukuškinové: Petra Špalková
Felisata Gerasimovna Kukuškinová, vdova po vrchním revidentovi: Jorga Kotrbová
Julinka, dcera Kukuškinové: Magdaléna Sidonová / Lenka Vlasáková
Aristarch Vladimirovič Višněvský, prezidiální rada s příznaky podagry: Ilja Racek
Akim Akimič Jusov, starý uředník, sloužící pod Višněvským: Leoš Suchařípa
Onisim Pamfilič Bělogubov, mladý úředník, podřízený Jusovovi: Bohumil Klepl
Anna Pavlovna, mladá žena Višněvského: Kristina Maděričová
Mykin, učitel, Žadovův přítel: Tomáš Palatý
Dosužev, právník: Ladislav Klepal / Leoš Juráček
Staša, služka Kukuškinové: Darina Korandová
Grigorij, sluha v hostinci: Aleš Šturm / Tomáš Mery

 

                      

 

Z médií

Vedle zpočátku servilního, pak velkopanského, svým postavením bezbřeze okouzleného a vlastně i docela dobrosrdečného Bělogubova Bohumila Klepla a Magdaleny Sidonové, která postihla mazanost i bezcitnou omezenost Julinky až s drastickou komikou, zaujme především Petra Špalková jako Polina a Karel Dobrý v obtížné roli Žadova. /…/ Žadov Karla Dobrého začíná jako romantický lermontovovský hrdina, pak však stále více odpuzuje pedantickou fanatičností, s níž chce realizovat své ideály, je směšný v zahleděnosti do sebe, v marné vzpouře proti světu, kterým tak pohrdá. Jeho závěrečný monolog se však stává nejen morálním, ale přímo občanským apelem. Dobrý soustředěně, s tichou naléhavostí a hlubokou přesvědčivostí vlastně v tuto chvíli vysloví téma inscenace. Jde o riskantní postup a někomu se možná bude zdát celý výstup plakátově moralizující. I když tento moment asi bude každý vnímat velmi subjektivně, nic to nemění na tom, že výkon Dobrého je mimořádný. Dobrého a Fedotovovův Žadov nedokáže s tímto světem bojovat, zbývá mu tedy jen víra, že jednou snad někde jinde – se jeho ideály promění ve skutečnost.
Jana Paterová, Lidové noviny 4.5.2000.

Na Ostrovského hrách vyrostla celá ruská škola realistického herectví a režie. A Výnosné místo patří k dílům, v nichž akcentoval především mravní konflikt. Kontrast mezi úplatkářskými ouřady – jejich šéfa Višněvského hraje Ilja Racek – a čestným, vzdělaným Žadovem, nadějí nové byrokracie, mínil tedy zcela vážně. Jeho někdejší a dávno již vyvanulou naději může ovšem našinec těžko sdílet – i přes usilovnou snahu Karla Dobrého přivést tuto lehce komickou figurku k vnitřnímu prozření.
Vítězslava Šrámková, Týdeník Rozhlas 15.5.2000.

Ne tak Višněvského synovec, univerzitní absolvent Žadov: V podání Karla Dobrého si dovoluje přesahovat »svůj formát« už fyzickým vzrůstem. Asketický dlouhán však irituje své nadřízené především zásadovou přezíravostí, jistým, do ruského prostředí naprosto nezapadajícím kalvinismem – a nás pak názory, které jako by byly zlověstným echem ruských utopií.
Jitka Sloupová, Divadelní noviny 10/2000.

Podobně tradiční je i scéna Jana Duška a kostýmy Kateřiny Štefková a – aniž bych se dopouštěla přílišného zobecnění – to platí i o hercích, kteří se prostředky psychologického herectví snaží diváky přesvědčit o věrohodnosti svých postav. Nejmarkatněnší, ale také nejméně uvěřitelné je to u Žadova, jehož Karel Dobrý hraje jako psychologickou studií čestného člověka se zlomenými ideály.
Radmila Hrdinová, Právo 2.5.2000.

Ještě ve chvíli odhalení, zborcení domněle pevných hradů z písku (plynoucí z Ostrovského optimismu, kterého dnešku zbývá neskonale méně), umí se představitelé bratrstva semknutého kolem prezidiálního rady Višněvského (Ilja Racek) povýšit nad Žadova (Karel Dobrý) zdeptaného chudobou i jeho vysněnou manželkou Polinou (Petra Špalková), která mu vmete do tváře: „Za co tě mám mít ráda? Zadarmo!?“ Inscenačním rozměrem navíc je režisérovo záměrné ztotožnění postavy Žadova s životními zásadami a postoji Petra Lébla, který pozvání Fedotova do DNZ chtěl jako asistent režie proměnit ve vzájemně obohacující spolupráci… /…/ Kontrastem k Žadovově téměř až donkichotské přímočarosti, ostatně Karel Dobrý se v té roli propracoval k zatímnímu vrcholu vlastní práce, je podlézavost a bezzásadovost mladého úředníka Bělogubova (Bohumil Klepl).
-far-, Hospodářské noviny 19.5.2000.

Sotva splnitelný úkol postavila snaha předložit divákům Ostrovského „se vším všudy“ především před Karla Dobrého v ústřední roli čestného idealisty Žadova. Změnit neúnavného vykladače svých ideálů v postavu alespoň částečně věrohodnou a zajímavou se podařilo pouze v úvodu, když ještě byla Žadovova „příručková“ kladnost alespoň mírně ironizována – jako by tento bojovník proti společenským nešvarům přiváděl svou mnohomluvnou vzorností do rozpaků i sám sebe. Hlavní zásluhu na tom, že patos ušlechtile trpitelských tirád nebohého Žadova nezahltí druhou polovinu inscenace úplně, má především postava Žadovovy manželky Poliny.
Vladimír Mikulka, Respekt 15.5.2000.

Zdatného následovatele nachází Jusov ve svém podřízeném, mladém úředníku Bělogubovovi (Bohumil Klepl). Ten přijímá rady starého zkušeného vlka s nábožně servilní úctou a s neohrabaným lyrismem se je snaží okamžitě aplikovat, aby jej v boji o místo šéfa kanceláře nepředstihl jeho budoucí švagr Žadov (Karel Dobrý), synovec prezidiálního rady Višněvského (Ilja Racek), který nejen že „za peníze kupuje si ženu“, vlastní a nepoměrně mladší k tomu (Kristina Maděričová), ale navíc ty peníze nejsou jeho.
Josef Mlejnek, Mladá fronta DNES 9.5.2000.

Nejtěžší úkol přitom leží na bedrech Karla Dobrého v ústřední roli úředníka Žadova. Zásadový mladý muž, který se rozhodne „dojít nejdál s poctivostí“ a postavit se proti světu, kde vládne korupce a přisluhovačství, nabývá v hercově pojetí takřka donkichotských rysů, hrdinství se u něj pojí se směšností. Žadov je vykreslen ostrými tahy jako člověk pevných zásad a mladického odhodlání, kterého bezmezná láska k prostoduché a chtivé Polině (Petra Špalková) přivede až k nepřijatelnému morálnímu kompromisu – ponížené prosbě o výnosnější místo. /…/ Žadovova slova o odhodlání žít skromně, ale čestně jsou zase pronášena s naprostou upřímností, beze stopy nadhledu.
Saša Hrbotický, Haló noviny 5.5.2000.

O výnosné úřednické místo se ve hře ucházejí u prezidiálního rady hned dva mladíci: Bělogubov podlézající panstvu, ztělesněný Bohumilem Kleplem, a Žadov, vzdělaný Višněvského synovec, hlasatel morálky, jehož hraje Karel Dobrý. Marně doufá Žadov, že vzdělaný člověk musí přece poctivou prací uživit rodinu!
Eva Jeníková, Slovo 4.5.2000.

Vasilij Nikolajevič Žadov (Karel Dobrý), synovec prezididiálního rady Višněvského, patří k idealistům a snílkům. Tyto vlastnosti doplněné o zásadovost a věrnost ho činí, tak jako každého v naší společnosti, naoko slabým a zranitelným. /…/ Hlavní pilíř, i přes veškerou, již zmiňovanou kompaktnost, tvoří Karel Dobrý, jenž bravurně proplouvá oním zrádným dilematem – zachování si své tváře a ponížení se pro snadný zisk.
JoMe, Scena.cz 6.5.2000.

V komedii Výnosné místo uvidíme Karla Dobrého v roli revoltujícího Žadova, Ilju Racka jako Visněvského, Kristinu Maděričovou jako jeho mladou ženu Annu, Leoše Suchařípu v roli přednosty Jusova, Jorgu Kotrbovou jako vdovu Kukuškinovou, její dcery hrají Petra Špalková a Lenka Vlasáková / Magdalena Sidonová, Bělogubova ztělesnil Bohumil Klepl a dále hrají Tomáš Palatý, Leoš Juráček a Ladislav Klepal. Režíruje Sergej Pavlovič Fedotov.
Scena.cz 14.4.2000.

Viděl jsem při nějaké slavnostní události Výnosné místo znovu letos 10. listopadu. Herci Klepl, Suchařípa, Kotrbová, Špalková, Sidonová, Dobrý i další sklízeli potleskli na otevřené scéně. Divadlo bylo nabito vstřícností. Ostatně bylo narváno až po střechu. /.../ Nemohu se ubránit povzdechu, že Výnosné místo mizí z repertoáru předčasně a velice nespravedlivě.
jpk, Právo 17.12.2002.

Proč se Výnosné místo v DNZ hrálo tak málo?
Tu inscenaci strašně miluju a myslím, že se opravdu povedla. Všichni herci hráli výborně. Suchařípa a Karel Dobrý a Jorga Kotrbová, Bob Klepl – to byly zážitky. Ale všechny moje inscenace mají svůj autorský styl a možná se netrefila do stylu Zábradlí. Říkalo se pak, že to není Fedotov, a to jsem byl moc rád, protože podle ruské školy režisér inscenuje autora. V Čechách režisér inscenuje sám sebe.
Z nethovoru se Sergejem Fedotovem, Scena.cz 6.9.2006.