Tomáš Poláček, Reportér Magazín, 11. ledna 2015
Dva měsíce jsme sledovali úžasný zrod i zoufalý pád mouřenína, jenž miloval pošetile, avšak vroucně, a nežárlil, ale k žárlivosti byl dohnán. I vy vítejte ve Stavovském divadle, na starobylé scéně divadla Národního, kde právě v tuto chvíli končí premiéra Othella.
V 19:05 premiéra začala – nekonečně slizký David Prachař rovnou přiznal, že černochovi sice bude sloužit dál, ale jen a pouze pro svůj vlastní prospěch. Ve 21:24 nakázal onen černoch, který vůbec není černý, pouze divošsky potetovaný, aby si ta jeho děvka, která vůbec není děvkou, lehla. Ve 21:25 ji uškrtil. Doufejme, že to Magdalenu Borovou moc nebolelo, brzy se zeptáme.
Ve 21:30 už ten potetovanec (ano, Karel Dobrý je to) odjížděl na invalidním vozíku kamsi do pekla a z jeho očí, nenavyklých plakat, prýštily proudy slz jak v Arábii míza ze stromů. Šedovlasý Vladislav Beneš vyřkl směrem k Prachařovi trefnou poznámku: „To je tvé dílo – bolí z něj oči,“ a bylo dokonáno. Nyní je 21:38 a popáté se zvedá opona. Diváci nejspíš mají pocit, že se děkovačka odehrává živelně, že to je výron přirozené radosti, ale omyl, věda to je. Inspicient Milan Školník ze strany jeviště diriguje: „Poklonit, poklonit! Poklonit a stůjte! Opona... A teď tam jděte jeden po druhém, jako poslední Karel!“
Když se klaní Karel Dobrý, diváci pochvalně výskají. Na děkovačku sešel dolů taky režisér Daniel Špinar. Na hlavě mu neposlušně stojí zhruba čtyři vlasy, což je k nevíře – Špinar bývá vždycky skvěle učesán. Asi se něco děje. Možná si ty svoje vlasy nervózně prohrábl zpocenou rukou; vypadá to tak. Mimochodem, Špinar při premiéře vůbec neseděl v hledišti, díval se na obrazovku v šatně, ale to nic.
„Poklonit! Poklonit!“
Evald Schorm prý kdysi vyklepaně chodíval kolečka kolem budovy Divadla Na zábradlí a Josef Topol, ten se při premiérách rovnou zavíral do sklepa...
Teď máme 21:43 a aplaus doznívá, diváci se zvedají. Bylo jich tu osm set, plno, ale to by taky bylo, aby na premiéru Othella plno nebylo. Nastává nejdojemnější ze všech momentů. „Juchú!“ vykřikne Karel Dobrý a objímá se s Magdalenou Borovou, již před necelými dvaceti minutami zavraždil. David Prachař se rozeběhne a zezadu kopne do opony, jako by mu nebylo pětapadesát, nýbrž patnáct. „Hurá!“ ozývá se. A: „Gratuluju!“ „Na tohle jsem se těšil od rána,“ poznamená Špinar a Prachař ho hned trumfne, „na tohle jsem se těšil od první zkoušky!“
„Teď se jdeme opít,“ velí Magdalena, která se už z vlastní smrti oklepala. Jakýsi suchar podotkne, že žádná ožíračka nebude, neboť už zítra hrajeme znovu, ale Magda se nedává: „Aspoň jemně – beru s sebou jenom tři Niny Simone!“ Jistě, chápeme, bere s sebou třikrát americkou jazzovou zpěvačku Ninu Simone, kterou hodlá pouštět, ale jsou to tři písně, nebo tři desky? Pokud je správně varianta bé, jako že nejspíš je, zvládnou vypít moře – navíc se nezačne až v baru, začíná se tři, dva, jedna, teď.
Stačilo vyběhnout po schodech do šaten, kde čekají desítky darovaných lahví – znalec alkoholu Karel Dobrý šoupl těsně před premiérou bílé víno i šampaňské do lednice, ale nejdřív ze všeho si stejně otevře jakýsi rum, na zdraví! Po dvou panácích si začne odstraňovat tetování, pak půjde do sprchy a teprve čistý se navlékne do slušivého obleku, na jehož nošení není zvyklý (jako tučňák si v něm připadá), ale koupil ho za výhodný peníz po natáčení seriálu Znamení koně a teď se oblek hodí – přeci jen, hauptka v Národním je hauptka v Národním. Všem se lesknou oči a pravděpodobně nejsme moc vzdáleni pravdě: tato noc krátká nebude. Ještě to zkontrolujeme.
Fámy o Karlovi
Vraťme se o dva měsíce zpět, na vůbec první čtenou zkoušku. Hlavní hrdina se zpozdí, což ani nepřekvapuje: „Karel se omlouvá, má nějaké problémy se psem.“ Se psem? Kdoví jestli. Karel Dobrý je nevyzpytatelný – psy sice má, to jo, a třeba dokonce i v obtížích, ale stejně tak se včera mohl opít. Karlova pověst je šílená, tak jsme zvědaví, co nás čeká. Slyšeli jsme o protialkoholických léčebnách, dramatických vztazích nebo o absurdní ztrátě malíčku na pravé ruce...
Herec geniální, ale zároveň těžký případ, krátíme si čekání úvahami. Vyruší nás z něj švitořivá dobrá duše Jana Boušková, která bude hrát šaška na invalidním vozíku. Přisedla k matadorům Štěpničkovi se Švehlíkem a druhého jmenovaného se z ničeho nic ptá. „Lojzíku, dáš si slepici?“ Ta otázka Švehlíka, který je ve svých pětasedmdesáti ze všech nejstarší, zaujme: „Ty tady máš slepici?!“ Odpoví hlasem z Prostřena: „Ne, ale udělala bych ji časem.“
V tutéž chvíli, kdy Švehlík přikývne, vstupuje do místnosti mistr. Vypadá dobře, asi měl vážně problémy se psem: „Omlouvám se.“ A dopředu řekněme, že se buď radikálně změnil, nebo je legenda o Karlovi přefouknutá. Tak milého, ochotného, slušného a pracovitého chlapa nepotkáte: „Víme, že se to teď nehodí,“ říkali jsme mu s kolegou fotografem mnohokrát, „ale můžeme se na něco zeptat, můžeme fotit?“ „Jasně, cokoli potřebujete, děkuju.“ Chápete? My ho zneužívali, on děkoval. Možná to cvok je, tenhle Karel – ale dobrý.
Jednou si o něm budeme povídat s režisérem Špinarem, který to vystihne: „Že musí být Othellem, mi bylo jasné od začátku, protože Karel je běs s beránčí povahou; extrémní člověk, který do té role může dát mnohé ze sebe samého.“ Othella totiž rozkládají běsy. Zpočátku je sebejistý kohout, frajer ve štramácké uniformě, ceněný válečník, ale žárlivostí infikovaná mysl choří a on se mění v trosku...
Velcí hráči jsou potřeba dva – vedle Othella ještě Jago, jehož lstivost hýbe dějem. Jago chce připravit svého vojevůdce o rozum, do ucha mu stříknout jed, a také tady měl režisér jasno: David Prachař. „Pro mě bylo skvělé, že se Karel s Davidem dobře znají, hrají spolu v inscenacích Jana Nebeského, dost na sebe slyší a nemusí mezi sebou probourávat žádné bariéry.“
Zkuste najít maso
Hned první čtená zkouška nadchne – vlastně to jsou čtyři hodiny literatury, historie a psychologie. Jména vyučujících? Kromě Špinara je to ještě Shakespearův překladatel Jiří Josek a dramaturgyně Daria Ullrichová. Postupně si předávají slovo a herci kolem dlouhého stolu poslouchají napjatě.
„S touhle hrou se chce setkat každý,“ začne režisér, který už četl text dvacetkrát, zkrátil jej na polovinu a tu se naučil nazpaměť. „Je magicky utkaná, plná témat. Začíná to Jagovou kariérní žárlivostí, pokračuje žárlivostí partnerskou, hodně je to o rozpadu osobnosti – silný Othello na konci brečí jako dítě. A vlastně všechny postavy v sobě mají i po čtyřech stoletích obrovské tajemství.“ Dramaturgyně Ullrichová doplňuje: „Všimněte si, jak text připomíná dnešní psychologickou literaturu. Chce-li se člověk dozvědět něco o žárlivosti, ať si přečte Othella a Kreutzerovu sonátu od Tolstého, to stačí.“ S každou další větou se stává zdánlivě známá hra záhadnější. Daria Ullrichová se herců kupříkladu ptá: „Kdo je vlastně Othello? Statečný, bezelstný člověk, anebo namyšlený trouba, který si svůj pád přivodil sám?“ Že by chyták? „Obojí varianta je možná,“ přikývne dramaturgyně: „Teď si vyberte.“ Mimochodem, jisté pochopení by se dalo najít i pro největšího grázla, tedy pro Jaga, natolik je všechno složité. Jago oprávněně očekával, že se stane Othellovým zástupcem, ale ten černoch (který se dost možná vyspal s jeho manželkou) si k sobě vytáhl mladého floutka Michala Cassia, který o tom, jak válčit, neví víc než stará panna, rozčiluje se Jago.
O tom všem teď herci přemýšlejí. Všichni kromě Jany Bouškové, která dostala za úkol, aby se naučila pár rasistických vtipů, které bude v průběhu hry trousit, protože šašek přece může všechno. „Slovo negr nevyslovím,“ varuje Boušková, nicméně moc se plete, při premiéře už jí to půjde samo: „Co vznikne, když se zkříží negr a chobotnice? Nikdo neví, ale úžasně by to sbíralo bavlnu...“
K zajímavému zádrhelu dojde v situaci, kdy Jiří Josek prosí, ať se herci co nejvíce soustředí na rytmus textu, že je to zásadní. K Joskovi se připojí i dramaturgyně Ullrichová a herecký veterán Jiří Štěpnička. Ukáže se, že ačkoli je pětatřicetiletý režisér Špinar obvykle jemný a vlídný, tak v tuto chvíli starším kolegům neustoupí: „Já se kloním k tomu,“ ukončuje diskusi, „abychom v první řadě mysleli na obsah a na emoce – aby to nebylo akademické. Zvlášť u těch spíše intuitivnějších herců mezi vámi bych nezačínal pouhým drcením veršů. Zkuste v textu najít to maso.“ Jiří Štěpnička kroutí hlavou, ale nedá se nic dělat. Hlavní slovo v činohře Národního divadla přebírá mladší generace.
Je třeba opít Cassia
Pro pochopení páně Špinarova stylu je důležitá nenápadná zkouška, na níž s ním jsou jen dva herci: David Prachař a Igor Orozovič – onen Cassio, který Jaga přeskočil v kariérním postupu. Zkouší se scéna, v níž Jago naplno rozehrává šachy. Cassio se má stát první obětí, ale aby to vyšlo, je třeba ho opít. Režisér nejdřív není úplně spokojený s Orozovičovým pojetím: „Igore, to je dobře, že seš trošičku uťáplej, ale nesmíš zapomenout, že v tuhle chvíli jsi Davidův nadřízenej. Zkus bejt suverénnější.“ Když Igor stále tápe, vypráví mu režisér o tom, jak dostal angažmá v Národním divadle a poprvé se sešel s ředitelem: „Tahle scéna je podobná, jako když jsem tehdy přišel k Burianovi. Jasně, věděli jsme, že on je nadřízenej a já podřízenej, ale oba jsme to brali jako zvláštní oťukávání. Vzpomínám, že jsem si vnitřně říkal, jak si mám vlastně sednout, jestli dát nohy přes sebe, jestli mám být aktivní...“ Po kterémžto vysvětlení se Igor Orozovič zlepšuje, a když náhodou přece neví, Špinar mu kus přehraje – a výborně. Klidně by si v Othellovi mohl zahrát, i když se té úvaze jen směje. „To ne, ale herectví jsem vystudoval, a tak je pro mě přirozené vejít do prostoru. Vysvětlím tak všechno rychleji, navíc ode mě herci přestávají mít odstup. Asi neumím jen sedět a výkladově analyzovat, na všechno jdu spíš přes tělo.“
Davidu Prachařovi radit není třeba, ten hru dokonce obohacuje. Vymyslel si jeden z jejích vrcholů – zběsilý tanec, při kterém sežere skleničku z cukrového skla, díky čemuž Cassia rozesměje, uvolní a podle plánu fatálně opije. Špinar se Davidovi směje jako děcko. „Když mám před sebou někoho tak zkušeného, otevřeného a talentovaného,“ shrne to pak při cigaretě, „byl bych blázen, kdybych mu diktoval, co má přesně dělat – vždyť on mi to nabízí sám. Já jsem herecký režisér,“ vysvětluje, „baví mě pracovat s herci, nepovažuju je za loutky, které mají naplňovat moje sny. Základem je dobré obsazení, což vyšlo, a tak už vlastně stačí jenom podporovat tvůrčí atmosféru při zkoušení.“ Othello, já myslím na prsa Když jsme u obsazení, nezapomeňme na uškrcenou Desdemonu.
Zatímco Jana Boušková měla sehnat rasistické vtipy, Magdalena Borová vybírala pro Othella muziku. Špinar chtěl něco z padesátých let, černošského a o lásce, tak mohla protlačit svou oblíbenou Ninu Simone. Na jevišti si ji dvakrát – nádherně – zazpívá: Wild is the Wind.
Po šesti týdnech práce sledujeme první zkoušku v kostýmech, a tak si na detailu přibližme, jak bizarní mohou v tuto chvíli vznikat potíže. Magda čili Desdemona má na jevišti nahá záda a nemůže nosit podprsenku. Nafasovala silikony, které se lepí na prsa a měly by na nich držet. „Jenže ono to někdy klouže a padá, je to stres,“ zaslechneme ji. „Před chvílí jsem měla pocit, že mám jedno prso dole a druhé nahoře. Představte si, že hrajete vážný rozhovor s Othellem o vztahu, ale myslíte jen na to, že máte jedno prso u břicha; perfektní, ne?“
Také o Desdemoně měl Špinar jasno, protože Magda je, jak správně říká, „proměnlivá herečka, která vypadá jako křehká slušňačka, ale zároveň má v sobě čertíka a dokáže být sexy, což je důležitá kombinace, protože já chápu Desdemonu jako bezprostřední, trochu vzdorovitou holku. Tyhle vlastnosti ji strhnou do soukolí intrik, na jejichž konci musí být uškrcena...“
Škrcení a fackování žárlivým Othellem nás zajímá – jak moc to bolí? Až budeme sledovat premiéru přímo z jeviště, všimneme si, že se Karel Dobrý v zákulisí po každé násilné scéně k Magdě hrne: „Seš celá?“ Vždycky přikývne a později nám řekne: „Nikdy to moc nebolelo, Karel se ptá hlavně proto, že je galantní muž. Škrcení cítím trochu a třeba facku vůbec, to je technický trik – plácne do mojí ruky, kterou si dám těsně pod bradu.“ Herce bolí jiné věci. Často padají a zmítají se po jevišti, které je pokryté kobercem z jekoru. Když dostane těsně před pauzou Karel Dobrý epileptický záchvat, musí ho to na jekoru bolet velmi.
Čert tě vem!
Hodinu před premiérou se propojí dvě situace. Zaprvé potkáváme Ivu Janžurovou, která nese hercům do šatny cukroví a chce jim popřát „zlom vaz“, za což oni, dle tradice, nesmějí poděkovat, neboť by měli smůlu. Odpovědí: „Čert tě vem.“ Zadruhé vidíme, že jsou všechny kulisy na scéně spolehlivě jištěny závažím, což je dobře. V dubnu roku 2002 se jedna z bočních kulis zřítila právě na Janžurovou, která, nebýt královnou Alžbětou a nemít na hlavě korunu a na prsou korzet, je už třináct let nebožkou – nic takového se dnes nestane.
Přejdeme do šatny na rychlé převleky, které se říká Sodovka, neboť je tu (díky silným odborům) zdarma sodovka. Taky se tady smí kouřit a do deseti vteřin dojdete na jeviště, takže důležitá místnost. Potkáme Špinara, zatím je vzorově učesaný: „Trému kupodivu nemám,“ prohodí. „Já jo,“ zdraví Karel Dobrý, který si přes fólii nechává nastříkat impozantní kérku: „Mírná tréma před premiérou je můj rituál.“ Jindy extrovertní Jana Boušková nás odhání z maskérny: „Teď už chci mít svůj okruh samoty, pardon.“ Magda Borová jede rozmlouvadla: „Ná, pipipipipi, puťpuťpuť, potaputa, abububu, bumbum, bimbambumbá...“ Jiří Štěpnička klidně kouří, Karel Dobrý kouří nervózně. Do šaten přichází dosluhující ředitel činohry Michal Dočekal, i on chce Karlovi popřát, ale v první chvíli ho nevidí: „Kde je ten čtyřprstý démon?“ „Ahoj,“ říká Othello. „Tak zlom vaz,“ kopne ho Dočekal něžně do zadku.
Hlediště už šumí, v šatně se ozve inspicientův hlas: „Dobrý večer, dámy a pánové, vítám vás na premiéře Othella, je 18:45, připravte se. Koho jsem ještě nepokopal, tak tfuj, tfuj, tfuj...“
Jestli vás zajímá, jak se Othello povedl, ptejte se jinde. Je dokonalý, dechberoucí, moderní, živý, dojemný a krásný, ale co jiného byste chtěli slyšet od lidí, kteří sledovali jeho zrod, většinu aktérů si oblíbili a o Cassiovi toho vědí víc než o vlastních sourozencích? Snad jenom jedna scéna za všechny – dojde k ní chvíli před koncem, když už je Othello dokonale rozstřelený. Kráčí bos a pomaličku po nejvzdálenější části jeviště, tak vzadu, že ani první řady nemohou detailně vidět obličej.
My s fotografem stojíme na jevišti a zíráme. Neskutečné. Karel je v jakési žalostné křeči, v očích slzy, cáká z něj pot. Bojíte se o něj, bojíte se jeho. Dotkli jste se nebezpečného herectví. Zvláštní je, že až si spolu za hodinu popovídáme v prázdné Sodovce, vracet se bude k úplně jinému momentu: „Mě tak štve, že jsem jednou řekl Proto místo Pročež!“
P. S.
Kontrola klubu Kolowrat o půl třetí ráno. Tak ano, mladší herci tu stále jsou a tančí. Písní Niny Simone je dost, režisér Špinar je pouští ze svého mobilu. Magdu Borovou bolí „za krkem a všude“, ale je jí to fuk. Dva dny po premiéře: Daniel Špinar je navzdory svému mládí zvolen novým šéfem činohry Národního divadla. *
Špinar: „Kdo má být Othellem, to mi bylo jasné od začátku. Karel Dobrý. Běs, ale s beránčí povahou. Extrémní člověk, který do té role může dát mnohé ze sebe samého.“
Karel se v zákulisí po každé násilné scéně hrne k Magdě: „Seš celá?“ Vždycky přikývne. „On je Karel galantní. Škrcení cítím trochu a facku vůbec, to je trik.“
VŠICHNI OTHELLOVÉ V NÁRODNÍM
1887 Jakub Vojta Slukov
1908 Eduard Vojan
1940 Zdeněk Štěpánek
1951 Otomar Krejča
1972 Radovan Lukavský
1998 Boris Rösner
2014 Karel Dobrý
Fotoreportáž (všechny snímky Lukáš Bíba)
1. Nápověda. Až do generálky je při zkoušení nezbytná.
2. Cassio a Jago. Igor Orozovič a David Prachař při samostatné zkoušce.
3. Na scéně. Stejná pohovka, stejní herci. Jen napětí je víc.
4. Pohled do provaziště. Herci mají nad hlavami osmnáctimetrový prostor.
5. Desdemona nechápe. O žádné vině neví. Žádá muže, aby ji nezabíjel: Dej mi půl hodiny! On: Příliš pozdě!
6. Rychlotetování. Karel Dobrý měl strach, jestli barva nevybledne. Jsem potivej, říkal. Ale ornamenty inscenaci vydržely.
7. Komu tady hrabe? Dlouho je šaškem Jana Boušková, ale ve finále se jím stane Othello. To on si sedne na křeslo a odjede kamsi, odkud už není návratu.
8. Příprava. V šatně je ještě legrace, režisér Špinar konzultuje s Janou Bouškovou rasistické vtipy.
9. Zatím kamarádi. "Othello" Dobrý a "Jago" Prachař.
10. Večírek. Othello vyhrál válku, začíná volná zábava.
11. Dvě šelmy na scéně. Karel Dobrý a umělý tygr.
12.
13. Duet. Magdalena Borová s Lucií Žáčkovou.
14. Na tygrovi. Magdalena Borová a Karel Dobrý.
15. Poslední úpravy. David Prachař těsně před premiérou.
16. Škoda, že to neudělal. Othello divže nezabije Jaga.
17. Už není potřeba. Maskérky odstraňují rychlotetování.