(rozhovor k filmu Hastrman na oficiálních stránkách filmu)

 

Hastrman je živelný polobůh svíraný společností, v níž se právě nachází. To jsme měli společné.

 

 

Jak byste popsal postavu hastrmana? Našel jste s ním nějakou společnou řeč? V čem jste naopak rozdílní?
Hastrman je živelný polobůh svíraný společností, v níž se právě nachází. To jsme měli společné. A pak fascinaci živly. Fascinují mě stejně jako jeho. Zvířecím pudům nechává hastrman na rozdíl od lidí průchod. A k tomu žije pod vodou i na souši jako takový obojživelník postižený lidskými slabostmi, kterým podléhá, což nebere konce, protože je svým způsobem nesmrtelný. Tu nesmrtelnost mu nezávidím. Nechci a neumím si pro sebe něco takového ani představit.

Máte rád vodu? Jako hastrman jste musel plavat mezi kapry v rybníce…
Miluju vodu.

Ten krásný záběr, kdy skáčete do vody ze skály, byl prý váš nápad. Co to bylo za nutkání natočit další scénu pod vodou?
Jako kluk na plovárně jsem chtěl skočit po hlavě do vody. Udělat to radostně. Tušil jsem, že to bude působit organicky, a věřil, že to posílí důvěru mezi hastrmanem a divákem.

Děj filmu se sice odehrává ve 30. letech 19. století, ale příběh je to v podstatě nadčasový…
V příběhu je dobře ilustrována lidská malost, a to je poučné vždycky. Dává se tu průchod zamlčovaným věcem v člověku, emocím a studu, ale zároveň zločinu a všem těm nízkým věcem v nás. A nabízí se tu různé podoby lásky. Jeden Katynku čistě miluje, jiný ji až chorobně uctívá a další ji zbožšťuje. V hastrmanovi se to všechno spojuje. Čistě se zamiluje, ale tepe v něm chtíč. Není to jen vášeň, je to i jistá chlípnost. A pak je to i sobecká láska. Záleží na divákovi, s čím z toho se identifikuje.

Jakým přínosem a pro koho je vlastně setkání hastrmana s Katynkou?
Už kvůli tomu, co je mezi těmi dvěma, stojí za to poznat příběh Miloše Urbana. Je tam všechno, na co dokáže obyčejný smrtelník jen pomyslet, nebo raději ani nepomyslet a rovnou zapomenout. Nekonečná harmonie i hluboké šrámy. Pak je alespoň z čeho čerpat.

Pozorný divák si může v některých scénách Hastrmana všimnout, že má Katynka jedno oko zelené a druhé modré. Jak se vám do dvoubarevných očí hledělo?
Bylo to jako z animovaného filmu. Simona Zmrzlá má krásné hluboké hnědé oči. Tvůrci zachovali oči, jaké napsal Katynce do svého románu Urban. Kdyby tenkrát Urban Simonu znal, možná by nechal Katynce oči hnědé.

Příběh Hastrmana je příběhem mytologickým, plným pověr a rituálů, je vám tento svět blízký?
Je mi vzdáleně blízký. Asi tak jako návštěva kostela. Líbí se mi to, ale osobně tam nechodím. Každý rituál mě přitahuje. Je v něm obsažené soustředění, jasně dané kroky, je v tom řád, který je podmanivý. V tomto smyslu mě přitahují nejrůznější rituály, ať už pohanské, křesťanské, židovské nebo arabské.

Ovlivnil vás nějak fakt, že jste v dětství žil nějaký čas v Sýrii? Jak jste se tam ocitl? Jak to na vás tehdy zapůsobilo?
Ocitl jsem se tam jako chovanec svých prarodičů, děda tam byl jako stavař na služební cestě. Pobýval jsem tam mezi svým osmým až dvanáctým rokem. V tom věku jsem byl velmi otevřený, a domnívám se tak, že mě to jistě ovlivnilo. Ať už bezbřehost, s níž dokážou Arabové žít, tak sytost všech těch barev a vůní, vyprahlá poušť, kouzelná pouštní města, archeologická naleziště nebo každý pátek cesta k moři. A hory. Uhranul mě i Libanon a Jordánsko. Chvíli jsem lyžoval, pak zase jezdil v člunu. K tomu Bejrút, tzv. Paříž blízkého východu, pro mě jako „kluka z Vysočan“ bomba. Arabský svět jsem měl jako dítě rád, dnes na něj koukám s obavami. A velké zážitky z dětství mi nahrazují zvířata.

Když se vrátíme k těm rituálům, máte nějaké?
Ty mám spojené s těmi zvířaty – s koňmi. Klasické činnosti spojené s péčí o koně včetně vykydání maštale. Hastrman má například rituál broušení nehtů. Můj čtyřicetiminutový rituál na place tak spočíval v jejich nandání a sundat je bylo na půl hodiny. V životě s nehty hastrmana jsem potřeboval k některým činnostem i asistenci, v určitých chvílích to bylo až komické. Zvykl jsem si na to. Zase jsem je mohl používat místo hřebenu a dobře jsem se podrbal na hlavě.

Hastrman mimo jiné zjednodušeně zachraňuje krajinu svých předků. Máte vy k nějaké krajině silný vztah?
K jižním Čechám, což je dáno magií blat. A pak ryzím charakterem zdejších obyvatel. Utíkám tam z města. Centrum Prahy se mi z pohledu rezidenta Prahy 1 odcizilo, hodně původních obyvatel se odstěhovalo. Ve městě je to o mnoho barvitější, ale na vsi jsou vztahy mnohem trvalejší. Odpojil jsem se na čas od divadla, ale v rámci divadelní obce to cítím tak, že se lidi dneska společně nepotkávají. Možná v rámci jednotlivých divadel. Těžko srovnávat, ale v současnosti je mi bližší vesnické prostředí. To je založené na praktických věcech, vzájemné domluvě a pomoci. A to i přesto, že si v podstatě všichni vidí do světnice. S tou krajinou je to na vsi dnes smutnější, vidím pole a všude akorát řepka.

A je podle vás téma záchrany přírody, krajiny a obecně ekologie v České republice, čehož se v závěru dotýká film Hastrman, pro běžného člověka aktuální?
Musí být, jinak se všichni zardousíme odpadky. Už teď má skvrna z nich v Tichém oceánu rozlohu dvou Francií. Jestli si někdo myslí, že se ho to netýká, je to nebezpečný idiot. A těch znečistění naší planety je celá řada.

V české krajině patříte k ojedinělým hereckým případům – celou vaši kariéru se průběžně živíte jako herec vystupující v zahraničních filmových projektech. Co vás k tomu předurčilo? A co vás na natáčení se zahraničními produkcemi baví?
Herecký typ, jazyková výbava a profesní zdatnost. Setkal jsem se s nejlepšími lidmi ve svém oboru. Za všechny můžu například jmenovat amerického režiséra Briana De Palmu, v jehož velkofilmu Mission: Impossible jsem si kdysi zahrál.

Chcete vypíchnout nějakou českou osobnost, kterou vám do života přinesl projekt Hastrman?
Ondřej Havelka a Diviš Marek. Čestmír Kopecký, který měl od začátku jasnou představu. Ondra mi dal roli. Čestmír důvěru. Diviš mi dal pracovní vzor. Byl mimořádně pracovitý, pozitivní a klidný.

Divadlo vs. film… Co vy na to?
Momentálně je mi film milejší. Hodně jsem toho na divadle odehrál a býval jsem už vyčerpán. Při filmování je větší klid. Člověk má možnost volby mezi různými jetími, v divadle se herec musí z chyb dostat naživo, je to vzrušující, ale zároveň stresující. Nicméně na podzim začínám zkoušet ve Vídni s režisérem Dušanem Pařízkem. Titul zatím prozradit nemůžu.