Hraní mě ničí, ale miluju to

Milan Eisenhammer, Téma 16/2018

 

Karel Dobrý

 

Vyzařuje z něj charizma, ale někdy z něj jde i strach. Stačí se podívat do jeho modrých uhrančivých očí a je víceméně jasné, na čem jste. Přiznává, že má složitou povahu, občas bojuje s vnitřními běsy a skrytou agresí. „Ale už to mám pod kontrolou. Neukočíruju to, jen když se napiju nebo mám zrovna kocovinu,“ říká herec KAREL DOBRÝ (48). Duši mu zjitřují nejen životní křivdy, ale i herecká profese. Proto se učí hrát víc technicky, aby role všelijak vyšinutých jedinců, které tak často dostává, nemusel naplno prožívat. Ve filmu Hastrman, který jde právě do kin, dostal svoji první hlavní filmovou roli. Ztvárnil napůl člověka a napůl zvíře. Vášnivého bezvěrce a pohana, který zoufale touží po lásce…

 

 

Když byl Karel Dobrý na volné noze, živily ho hlavně reklamy. Vzpomíná, jak mu jednou volali kvůli reklamě na plzeňské pivo. Původně odmítl. „Pak stojím v tramvaji a říkám si: ,Devadesát tisíc za tři natáčecí dny? A nejsi náhodou blbej?‘ A zavolal jsem jim zpátky.“ Foto: David Neff / MAFRA
Karel Dobrý

 

Čeho jste se bál jako dítě?
Tmy, v ní se mi úplně zhmotňovala strašidla. Kolikrát jsem křičel strachy, než jsem usnul. Babička i děda, kteří mě vychovávali, protože mamka nemohla, za mnou často museli běhat a tišit mě. Třeba váza na kredenci při setmění oživla a proměnila se v něco strašidelného. Nemohl jsem se pohnout strachy.

Z čeho to bylo? Četli vám strašidelné pohádky?
Ne, babička mě seznamovala s klasikou. V Sýrii, kde jsem strávil čtyři roky svého života (od osmi do dvanácti), kde děda pomáhal stavět fabriku na pneumatiky, mi dokola četla Čtyři z tanku a pes, to jsem miloval. Ty noční můry nebyly z pohádek, ale ze zjitřené psychiky. V té Sýrii mě několikrát unesli, stýskalo se mi po mámě… Ale úzkostné stavy jsem občas zažíval i předtím.

Dětský psycholog vám nepomohl?
Absolvoval jsem několik psychologických vyšetření a testů. Ale nikdy nepřišli na to, co mi vlastně je. Půl roku jsem byl ve špitále s tím, že mě bolí břicho. Pak nějaký psychiatr řekl, že mám neurosomatické projevy.

Ale proč?
To jsem se nedozvěděl. Nejtěžší problémy jsem měl v pěti šesti letech. Když na mě najednou nikdo neměl čas, všichni měli nějakou práci… To byla panika. Ale pak se to zlepšilo. Hlavně proto, že dětství s dědou a babičkou bylo harmonické. Do třiadvaceti, než jsem se začal divadlu věnovat víc, jsem byl úplně v pohodě. Ale pak jsem se stal divadelním fanatikem, vnitřně jsem se jitřil úmyslně, abych měl to šílenství pro různé role z čeho čerpat. Vědomě jsem pracoval na tom, abych si permanentně rozhazoval psychiku.

Vzhledem k vašemu složitému vnitřnímu světu pro vás herectví asi není ideální profese, ne?
Určitě ne. Potřeboval bych něco, co by mě harmonizovalo. Třeba něco na lodi (usmívá se).

Nikdy jste si neříkal: „Radši toho nechám, nebo mě ta profese zničí!“?
Říkal… Zrovna nedávno. A proto jsem loni v červnu odešel téměř po pěti letech z Národního divadla. Už mě to tam netěšilo. Dlouho jsem to v sobě přemáhal, některé věci překousl, ale pak mě to doběhlo. A musel jsem rychle pryč. Teprve včera, víc než po půl roce, jsem si říkal: „Už bych zase něco rád začal hrát.“ Dostal jsem nabídku hostovat ve vídeňském divadle, na to se moc těším. Mě to herectví sice trochu ničí, ale taky mě to hodně baví. A uklidním se třeba tady na chalupě (rozhovor probíhal v Komárově u Tábora, pozn. red.).

Vyhovuje vám to sepětí s přírodou víc než ruch velkoměsta?
Na vesnici jsem vlastně vyrůstal. Babička s dědou měli chalupu v Rozkoši u Kutné Hory. Tam mě toho děda hodně naučil, protože byl řemeslně zdatný. Vyráběl si věci sám. Babička mě později i zaměstnávala, protože jsem byl celkem neposedné dítě a nadělal jsem dost dluhů kvůli různým průšvihům. A tak mi babička jednou řekla: „Na ty tvoje průsery nebudu vydělávat. Za ty roky to dělá tolik a tolik a teď se snaž, už jsi dost starej.“ Pečlivě si ty cifry psala.

Co to bylo za průšvihy?
Rozbitá okna nebo jsem v celém domě schválně vyhodil pojistky, takže všem vytekly lednice a mrazáky. Do toho nějaký požár…

Kolik to dělalo? Vyhrkla na vás přesnou cifru, třeba 3 917 korun?
To bylo mnohem víc. Někdo měl třeba mrazák plný zvěřiny, škodu vyčíslil na pět šest tisíc korun, to byly za totality obrovské peníze. A v tom domě bylo dvaatřicet partají! To mi bylo tak sedm osm let. Hodně času jsem trávil na ulici, občas jsem se nudil, tak jsem vymýšlel kraviny. Děda byl moc fajn. Velký kliďas. Nikdy jsem ho neslyšel zvýšit hlas, zato babička se na mě dokázala hodně rozčílit.

Dostal jste od nich na zadek?
Já byl bit jako žito, teda od dědy výjimečně. Ten mě trestal jen za zásadní průsery. Nesnášel lež, takže jsem hodně dostal třeba za to, že jsem něco zapřel a kvůli mně potrestali neprávem někoho jiného. Děda to vždycky na mě poznal. To se stalo dvakrát třikrát. Babička mě trestala mnohem víc. Ale bylo to potřeba. Děda byl hodně pryč, v rodině nebyl mužský vzor, tak jsem dělal voloviny. Když jsem se dostal do puberty, byl jsem pro babičku hůř zvladatelný. V mých čtrnácti děda zemřel. Bylo mu pětapadesát, chystali jsme se na dalších pět let do Zambie. Začal jsem babičce ještě víc vzdorovat. Až to bylo pro ni neúnosný a musel jsem se stěhovat z domu.

 

V pohádkové komedii Strašidla (2016) od režiséra Zdeňka Trošky si střihl roli upíra. Karel Dobrý musel absolvovat návštěvu zubní ordinace, kde mu vzali otisk a vyrobili speciální zubní náhradu. Foto: Profimedia.cz
Strašidla

 

Kam jste šel?
Po kamarádech, pak jsem bydlel u přítelkyně. To už jsem byl na gymplu. Později mi babička přes OPBH zařídila 1+1 na Smíchově. Tam jsem byl skoro dvacet let. Byl jsem spíš squater než spořádaný mladík, ten prostor jsem postupně vybydlel. Jako velký pankáč jsem měl v zimě otevřená okna, abych se otužoval. Pak mi kvůli tomu praskla voda v kuchyni. Byl jsem prostě pako.

Máma vám v té době nepomohla?
S mámou jsme se vídali nepravidelně. Když jsem byl s prarodiči v Sýrii, neviděli jsme se deset měsíců. Přijel jsem na prázdniny, musel jsem absolvovat rozdílové zkoušky, protože v Sýrii jsem chodil do ruské školy. Mamka dostala za úkol naučit mě německy. Dodnes si vyčítá, že ke mně byla drsná. Byli jsme v Rožnově pod Radhoštěm, lidi se koupali a ona mě držela ve stanu a drtila do mě slovíčka. Občas jí ruply nervy a hodila po mně knížkou. Ale díky ní jsem za deset dní ovládl základy němčiny. S mamkou si pamatuju spoustu krásných výletů. Vždycky, když jsme se viděli, bylo to šťastné setkání. Dodnes to tak je. Máma je moudrá žena, je jí přes sedmdesát, takže toho o životě ví dvakrát tolik než já. Já neustále dělám chyby. Máma ví, jaký jsem vztekloun, tak se mi to snaží v klidu vysvětlovat, ale taky už na to nemá nervy. Vycházíme spolu ale výborně. Už nejsem tak popudlivý jako dřív. Jsem schopný víc naslouchat.

Musel jste mámě dlouze odpouštět, že výchovu nechala na svých rodičích?
To jsem začal řešit až po třicítce. Protože dětství s dědou a babičkou bylo velmi šťastné, plné zážitků. A když neměla čas babička, samota mi nevadila. Bavilo mě courat se po ulici. Hodně často jsme se přesouvali, takže jsem byl takový nezakotvený. Když jsem si našel partu, děda dostal práci zase někde jinde. Tak to bylo až do gymplu, kde jsem na jednom místě vydržel tři roky. Tam byla bezvadná parta. A zachutnalo nám pivo. Užívali jsme si, byla sranda. Nadávali mi do komoušů, ale z legrace. Štval jsem je, že jim pořád vyprávím o Sýrii, a pak taky tím, že jsem uměl perfektně rusky.

Měl jste potřebu si to s mámou vyříkat?
Ani ne. Po dvacítce jsem se trochu utrhnul ze řetězu, to jsem vyčítal všechno všem. Nenáviděl jsem celý svět. Dělal jsem divadlo, po DAMU jsem hned nastoupil do angažmá v Divadle Na zábradlí, ale pár let jsem se choval jako asociál. Nebyl jsem schopný fungovat, platit účty, osamostatnit se. V tom je třeba můj starší syn Cyril (21) naštěstí úplně někde jinde… Tehdy jsem řešil jen sebe, na to řešit mamku jsem neměl kapacitu. Nabil jsem si několikrát hubu, což bylo vlastně dobře.

Co jste vyváděl?
To byly úlety… Od začátku byla naše rodina rozstřelená, takže jsem se nebyl schopen chovat správně. Vyčítám si, že třeba v tu dobu jsem nebyl víc s babičkou, abych jí vrátil, co mi dala. A po smrti dědy jsem ty rodinné vazby ještě víc zpřetrhal. Když babička zemřela, uvědomil jsem si, že mám už jenom mámu. Ona si na stará kolena vyčítala, že se mnou nebyla, tak jsem jí nechtěl ještě přidávat. Nic jí nevyčítám. Bylo období, kdy jsem byl na ni i hrubý. Zdůvodňoval jsem si to tím, že chyběla, když jsem ji potřeboval. Ale to byla jenom moje postpubertální zhovadilost. Vždycky jsem ji považoval za nejkrásnější a nejúžasnější ženskou.

Pochopil jste, proč vás svěřila do rukou prarodičů? Měla objektivní důvody, proč vás nemohla vychovávat ona?
Ani máma o mém tátovi nechce moc mluvit…

Vy ho vůbec neznáte?
Jednou jsem ho vyhledal v Poděbradech. V podstatě mě odmítl. To už jsem byl na DAMU. Poslal mi žádost, abych poslal potvrzení o studiu kvůli alimentům. Chodily mi od něj čtyři stovky měsíčně. Babička mi všechny peníze po mých osmnáctinách dala, bylo to asi 12 tisíc. Koupil jsem si za to lodní lístek a odjel na Island za Rebekou, kterou jsem tehdy miloval. Cestu do Dánska jsem absolvoval stopem. Chodili jsme spolu tři roky, vypadalo to na svatbu. Chtěl jsem se stěhovat na Island, ale nakonec to nevyšlo.

 

V romantickém thrilleru Hastrman, který jde právě do kin, si zahrál svoji první hlavní filmovou roli. Hraje napůl člověka a napůl zvíře a zoufale touží po lásce. Jeho sluhu, který svému podivnému pánovi věrně slouží, ztvárnil Jiří Lábus. Foto: Vojtěch Hurych / První veřejnoprávní
Hastrman

Hastrman

 

Pořád mi utíkáte z té otázky. Maminka byla špatná z rozchodu s tátou. To byl ten hlavní důvod, proč neměla sílu vás vychovávat?
Ona ho nesmírně milovala. A on mě nechtěl, nepřál si, abych se narodil. Proto ji opustil, i když děda s babičkou se je snažili podporovat i finančně, koupili nám auto, zařídili byt v Karlových Varech, protože pro ně byl potrat nemyslitelný. Táta od mámy odešel i kvůli jiné ženě, byly kolem toho hádky a snad i nějaké otcovo agresivní chování.

Po mámě máte ty výrazné charizmatické oči?
Podle svatební fotky jsem otisk táty. Bohužel nejenom fyziognomicky…

Myslíte, že po něm máte i ty vnitřní běsy?
Byl prý dost pruďas. Možná ještě žije, bylo by mu lehce přes osmdesát, byl lékař. Na druhou stranu ctím to jeho rázné rozhodnutí, dítě nechtěl, tak se s mámou rozešel a od dítěte se odstřihl úplně a napořád, žádná falešná naděje. To mi přijde aspoň zásadový, i když asi ne moc správný… Stejně se pak prý v Poděbradech mnou chlubil, když jsem se začal objevovat v televizi. Jestli žije, rád bych ho ještě potkal… Máma se tehdy zkrátka z toho rozchodu nějak nemohla sebrat. Babička jí řekla: „Dej se dohromady, postav se na nohy a zařiď si svůj život.“ Ženě se určitě lépe hledá partner, když se nemusí starat o dítě.

Chválili vás doma? Co mazlení?
Prarodiče i máma mi projevovali lásku. Několik let mamka měla byt hned vedle nás na Proseku. Když byla doma, běhal jsem za ní. Měla svůj život, nějaké vztahy, pamatuju si dva muže. S tím druhým prožila celý život, to byl můj otčím Miloš Albrecht. Doktor psychologie, výborný chlap, vtipný, ale ke mně si vztah moc nevytvořil. Chtěl mít mámu pro sebe, nechtěl se dělit o její lásku. Když mi zemřel děda, chvíli to vypadalo, že bych mohl jít k mamce, ale on byl proti. Tak jsem šel zpátky k babičce. Ale v dospělosti jsme pak spolu normálně navázali vztah. A dokonce se mnou dělal i nějaké psychologické testy. Ale s dědou jsem měl samozřejmě mnohem vřelejší vztah.

Co vás děda naučil?
Prohrávat. Podporoval ve mně sportovního ducha, soutěživost. Dali jsme si závod v běhu, dělal, že jsme zhruba narovno, a ke konci vždycky zrychlil a předběhl mě. Nikdy jsem nad ním nevyhrál. A někdy jsem byl kvůli tomu příšerně vzteklý.

A dál?
Učil mě věci, které pořád moc neumím, jako třeba ovládat se. Učil mě znát hvězdy. Mám celkem dobrý dalekohled, občas sleduju Měsíc. Přivedl mě i ke klasické hudbě, učil mě ji poslouchat a milovat. Vyprávěl k tomu krásné příběhy. Výborně hrál na harmoniku, měl kapelu, pravidelně hráli v Grandhotelu Pupp na zábavách nebo při odpoledních čajích. Ale spíš jsem byl s babičkou, protože děda byl hodně v práci. Z války měl levé oko slepé. On byl velký pacifista. Nesnášel zbraně. Celou válku prožil v městském odboji, rozmnožoval protifašistické letáky. Až v roce 1945 si lehl na barikádu. Našel pancéřovou pěst, odjistil ji a trefil tank, z toho ještě stihli vystřelit do koruny stromu, pod kterým děda byl, a větev mu roztrhla sítnici.

Stihl jste ho v něčem porazit?
Jednou jsme spolu hráli ping-pong. A on mě i s tím jedním okem vždycky přehrál. Když mě jednou roznesl, hodil jsem po něm vzteky pálkou a trefil ho do obličeje. Podíval se na mě, položil pálku na stůl a mlčky odešel, pak už jsme spolu nikdy nic nehráli. Přál jsem si, aby mě seřezal. Tohle byl totiž pro mě mnohem větší trest. Zpětně jsem pochopil, že ve mně uviděl mého tátu, že jsem pruďas po něm, že mám blízko k agresi…

 

Ještě jako výrazná postava Divadla Na zábradlí. Po premiéře hry Jiřího Ornesta Tragédie mstitele z roku 2000 (na snímku uprostřed, vedle něj vpravo Jan Kraus a Petr Čtvrtníček). Foto: ČTK
Tragédie mstitele – po premiéře

 

Bavil jste se s dědou i o holkách?
To bylo u nás tabu. Moje máma v tom byla otevřená, až mě to bylo protivné, když se mě opakovaně zeptala, jestli už jsem měl nějakou holku. Babička s dědou o tom nemluvili… A ještě jsem zapomněl – děda mě naučil plavat a skákat šipku po hlavě, což jsem použil teď ve filmu Hastrman. Ve čtyřech letech mě děda vzal do Yacht Clubu, kde jsem podstoupil iniciační rituál. Prostě mě hodili jako neplavce do Labe a musel jsem se nějak vrátit. Když pro nováčky museli skočit, do klubu je nevzali. Vyhrabal jsem se docela rychle. Ale na táborech jsem měl problémy. Jak jsem měl narušenou psychiku, tak jsem se v noci počurával. Spolubydlícímu to steklo do spacáku, takže se mnou nikdo nechtěl být ve stanu. A spát sám jsem ani nemohl, protože jsem z toho měl hrůzu a probouzel jsem se. Měl jsem panické dětství. Byl jsem navíc chabrus, měl jsem špatné průdušky.

Přiznal jste, že v sobě máte běsy a skrytou agresi… Dá se s tím nějak pracovat?
Je to jednoduché – nesmím být ožralý, nebo mít kocovinu. Pak to mám pod kontrolou. Ale je fakt, že i když jsem střízlivý, někdy se mnou nějaká emoce zacvičí tak, že to se mnou málem šlehne o zem.

Co vás dokáže naštvat?
Někdy úplná kravina, ale to rozčilení je až fyzické, zatočí se mi z toho hlava. Nesnáším nespravedlnost. Rozčílím se i při řízení auta. Ale není to vlastně nebezpečná agrese, protože mě to částečně paralyzuje.

Takže když jste opilý, spíš dostanete nakládačku sám, než že byste někomu ublížil?
V opilosti nejčastěji předvádím takový taneček jízlivosti. Rvačky? Někdy jsem se dokázal i ubránit. Ale to je pár let pryč, už se tomu vyhýbám, nebavilo mě pořád kupovat nové košile, zuby mám naštěstí pořád svoje, ty jsem uchránil.

A co ta jizva na hlavě?
Skočil jsem do vody, kterou jsem neznal dobře, a kromě té jizvy jsem přišel o malíček na pravé ruce. Ale byl skoro zázrak, že jsem to přežil a chodím. Lékaři říkali, že nade mnou stál ne jeden, ale asi sto andělů strážných… Jinak já asi vím, z čeho ta moje agrese pramení – nejsem schopen smířit se s konečností, vyrovnat se se ztrátami nejbližších a nejmilovanějších. I když nejmilovanější jsou samozřejmě teď moje děti. Dodnes jsem se nevyrovnal s odchodem babičky ani dědy.

 

Loni se ukázal v seriálu Četníci z Luhačovic. „Po letech jsem se dočkal a dostal ryze charakterní postavu,“ říká herec Karel Dobrý, který si v seriálu zahrál velitele stanice. Foto: Tomáš Blažek / MAFRA
Četníci z Luhačovic

 

Co víra?
V Boha, posmrtný život a nové setkání? Věříte v to? Těžko v to můžu věřit. Babička sice byla katolička, mám po ní schovaný křížek, který někdy nosím, modlili jsme se před štědrovečerní večeří, do kostela se ale nechodilo. Děda byl naprostý ateista. Když babička začala něco vykládat o Bohu, tak ji okřikl: „Mlč, po smrti není nic.“ A teď věřte… Nejvíc mě oslovuje buddhismus. Náboženství bez dobyvatelských ambicí, hlásající především mír a dobro, harmonii ducha a těla. To mi je blízké. Líbilo by se mi, kdybych byl třeba v příštím životě támhleten ptáček. Ale pak přiletí orel a sezobne ho…

Možná být pes v nějaké dobré rodině.
Spíš strom v lese nebo kámen.

A co kůň? Má svoji hlavu, svoji osobnost. A dva koně chováte…
Dnes to není zase takové štěstí. Málokdo má tak rozsáhlé pastviny, aby byl svobodný a mohl lítat ve stádě. Pro své koně jsem si zapůjčil louku, tak se snad mají celkem dobře. Ale to je jako rybička v akváriu, to není skutečná volnost a svoboda. Asi bych raději byl rybou v moři, nějaký predátor, třeba keporkak (plejtvák dlouhoploutvý). Anebo se mi líbí krokodýli. Líbilo by se mi nezabíjet, ale když jste zvíře, tak se neohlížíte, to je pud. To musí být úžasný život v totálním a permanentním rozjitření. Zvířata nemusí mít výčitky, prostě loví. To je výborně popsané v Knize džunglí. To je taky moje zásadní kniha. Vedle Lovců mamutů.

 

Jednadvacetiletý syn Cyril Dobrý se rovněž věnuje divadlu a zahrál si v několika seriálech. Karel Dobrý má ještě mladšího syna Diviše a z předchozího manželství dceru Johanu. Foto: A. Hrbková / Švandovo divadlo
Pohřeb až zítra – v zákulisí

 

Pro mě je buddhismus inspirativní svou osudovostí. Takové to: „Přijmi, jak to je. Některé věci neovlivníš, tak je neřeš a schovej si energii pro věci zásadní a hlavně pro ty, které řešit můžeš.“
To je skvělé, ale to mi nejde. Nemám cílevědomost, abych se nějakým duchovním směrem zaobíral. Vždycky se obracím do sebe a nějaké té prázdnotě čelím sám. Snažím se na tyhle starosti zapomenout prací. A příroda tady mě uklidňuje. I ona na chvíli úplně ztichne, máte pocit, že je to vše mrtvé. A pak se to najednou zase probudí.

Co máte rád za roční období, které z nich tady cítíte mnohem silněji než ve městě?
Období před jarem, než vylezou lístky, už předtím je ve vzduchu cítit silná energie. Ještě je led na rybníce a už přiletí ptáci. Něco velkého se chystá a nedá se to zastavit. Nebo miluju letní noci, když je vzduch nasycený teplem.

O sepětí s přírodou pojednává i film Hastrman, v němž jste ztvárnil hlavní roli. Ta jeho dlouhověkost by vás bavila?
Nerad bych neviděl konce. To by mi přišlo jako úplný horor. Protože dlouhověkost zároveň znamená i dlouhodobé utrpení. To by člověk musel být opravdu Bůh, aby dělal jen dobro, pak by to mělo smysl. Ale ty chyby, které děláme, nás zraňují. A smrti už se tolik nebojím, vím, že ji jednou přijmu. Kdysi mi řekl režisér Nebeský: „Je třeba modlit se za dobrou smrt.“ To si taky myslím. Je to tak zařízené, že když smrt přichází, nakonec se s ní smíří každý. Nic jiného mu nezbývá… Mám zkušenost s úbytkem krve – vím, že se v člověku mění smysly, vidění i pocity. Prodělal jsem několik operací po různých úrazech. Tělo i duše se stávají odlehčenější. Rýsovalo se tam smíření…

A když jste ležel ve vaně s pořezanými zápěstími? Tam jste taky cítil smíření?
To se nedá považovat za regulérní pokus o sebevraždu. To byl akt feťáka a ožraly. V afektu a v nějaké zlobě jsem měl pocit, že jediným řešením těch problémů, které se na mě navalily, je konec. V tu chvíli jsem vůbec nemyslel na blízké, jak bych jim ublížil. Chvíli předtím odešel režisér Petr Lébl (oběsil se v provazišti divadla, pozn. red.). Ale nebyl jsem to já, neuvažoval jsem logicky. Měl jsem v sobě hrst lysohlávek, které jsem zapíjel kořalkou. Tři dny jsem byl na podivném tripu a třetí den už jsem neměl mozek. Ani krev ze mě netekla, tak jsem si šel lehnout do postele, ráno jsem se probudil přischlý k prostěradlu. Volal jsem kámošovi, ten mě dovezl na šití a pak rovnou do blázince, protože na to je protokol. Lékař vás musí poslat na psychiatrii, kde vás musí hospitalizovat, aby se ujistili, že nejste nebezpečný sobě ani okolí.

Jaký to byl zážitek?
Bylo tam dost šílených zážitků. Byl jsem na Karláku a s námi se tam léčil i normální chlap, který se tam schovával před kriminálem a který to tam vlastně řídil. Kvůli němu se jednou strhla velká mela. Byl tam totiž vynikající houslista, který zorganizoval koncert v jídelně. Jenže náš kápo byl zvyklý se od půl osmé dívat na Televizní noviny, takže pustil na plné koule televizi, rušil ten úžasný koncert barokní hudby. Tak jsem mu to šel vypnout. On to znovu zapnul a už se na mě jen koukal. Já to podcenil a chtěl jsem mu to znovu vypnout. To už jsem nestihl, začalo se to mydlit a lítat nábytek… Viděl jsem tam i smutný případ domácího násilí, nějaká ženská tam odvezla manžela, kterého se chtěla zbavit. A při těch návštěvách ho psychicky týrala. Byl potom vždycky rozvibrovaný, pod kontrolou neměl ani chůzi.

Jak dlouho jste tam byl?
Deset dní. Měl jsem tam být měsíc, ale doktorovi jsem řekl: „Jestli tady budu měsíc, tak se fakt zblázním.“

Prášky jste polykal, nebo potají plival?
Polykal. To jsem musel. Byl jsem po nich utlumený, ale první tři dny mi pomohly. To jsem jen ležel a díval se na spáru ve zdi, to byl můj svět. Díky práškům jsem hodně spal a dostal se z toho.

 

Role Opričníka, esence zla a běsů, v inscenaci Den opričníka, která je metaforou novototalitního Ruska, mu vynesla Cenu Alfréda Radoka. „Po tom představení jsem se musel ožrat,“ vzpomíná Karel Dobrý. Foto: Jan Dvořák / Studio Hrdinů
Den opričníka

 

Změnilo vás to nějak?
Člověk se bohužel strašně rychle oklepe. Zase jsem začal blbnout, i když o dost méně. Hodně let mi trvalo, než jsem se vyklidnil. V Divadle Na zábradlí (1993-2002) jsem to miloval, ale bylo to tam dost psycho. Petr Lébl měl takové kouzlo osobnosti, že jste ho prostě musel milovat. Měli jsme problém osobního rázu, mstil se mi tím, že mi nedával práci. Já jsem mu to oplácel tím, že jsem v divadle zůstal.

Proč jste se nepohodli?
Jako to bývá ve vztahu. Z velké lásky se může stát velká nenávist. Měli jsme velkou lásku, nemyslím fyzickou, ale duchovní určitě… Ale myslím, že kdybych tenkrát nebyl úplný puritán a neměl v hormonech úplně jasně daný, že jsem na holky, tak by třeba došlo i na tu lásku fyzickou, ale to bylo pro mě nepředstavitelný. Nebyl jsem jediný, kdo Petra miloval. Každý, koho miloval on, byl do něj zamilovaný taky. Herci na sebe vzájemně žárlili, to bylo celkem děsivý. Ale navzdory těmto problémům, se tam dělalo geniální divadlo. Potkal jsem tam skvělé starší herce jako Leoše Suchařípu, Jorgu Kotrbovou, Jiřího Ornesta, Marii Málkovou, Líbu Geprtovou, Vlastimila Bedrnu, Otu Ševčíka. Petr dával dohromady vlastně neslučitelné lidi. Na jednu čtenou zkoušku pozval i Miloše Kopeckého. Ten měl silné psychické problémy, druhý den už nepřišel.

Měl zřejmě bipolární poruchu. Tou trpí nebo trpěla celá řada herců…
Já snad ne. Nic takového mi nediagnostikovali.

Říkal jste, že vám to povolání také nedělá dobře po psychické stránce. Nebylo by očišťující hrát méně intenzivně? Víc technicky, než to prožívat tak opravdově jako vy?
Na tom pracuju. Proto jsem v Národním už nechtěl dohrávat Othella, který byl postavený tak, že jsem ho musel hrát na sílu.

A co Opričník, ztělesnění zla, kterého jste hrál ve Studiu Hrdinů a dostal za něj Cenu Alfréda Radoka? Po tom představení jste si musel jít zaběhat do lesa, ne?
Ožrat se. Pak bohužel podobných rolí, těch psychotiků, přibývalo. Už se to pár let nehraje, ale ta únava z toho se ve mně nakumulovala a bude tam asi navždy. Už to hrát nechci, ale režiséři mě do podobných rolí pořád obsazují, protože mi to takzvaně jde, jsem pro to zavedená firma. Chci hrát s větším odstupem. Teď se mi to snad povede, dostal jsem nabídku do vídeňského divadla a tam budu mít odstup už kvůli tomu, že budu hrát v němčině.

 

Jako podplukovník Alexandr Veršinin v inscenaci Tři sestry, která měla premiéru v roce 2016. Nyní roli alternuje Martin Pechlát, protože Karel Dobrý loni v červnu z Národního divadla odešel. Foto: ČTK
Tři sestry

 

Jak to bylo ve filmu Hastrman?
Tam jsem to už dokázal, žádným běsům jsem kvůli té postavě nepropadal, byl jsem nad rolí i díky tomu, že tam byla nějaká stylizace. Jde vždy také o to, jak vás při zkoušení režisér takzvaně rozbalí, jestli vám něco nabídne, nebo jestli vás donutí čerpat jen ze sebe, i z těch zásuvek, které by měly zůstat raději zavřené. To vás vyčerpává. I kvůli tomu, že třeba zbytečně moc probouzíte i tu svoji horší stránku. Tím spíš, když mi dávají pořád tyhle zjitřené postavy. Já si role nevybírám, musím platit složenky. Teď nedávno jsem odmítl fašizujícího starostu, kterého jsem měl hrát v televizním filmu. Pak jsem si to vyčítal, že jsem slaboch, že odmítám normální práci, protože to přece neznamená, že se tou postavou musím stát. Tak jsem jim druhý den volal zpět a řekli mi, že už tu roli obsadili Jirkou Dvořákem.

Váš syn Cyril je ve třetím ročníku DAMU. Hraje v divadle a seriálech. Je dobrý?
Nedávno mi slovenská herečka Zuzana Fialová říkala: „Dobrý herec může být až po padesátce.“ Myslím si to taky. Pro mě dobrý herec byl určitě Boris Rösner nebo Vladimír Dlouhý, ten byl dobrý i dřív… Nebo Vláďa Javorský, Oldřich Kaiser. Většina z těch herců dřív na sebe hodně dbala, byli za každou cenu elegantní. Třeba Boris Rösner s Františkem Němcem se předháněli, kdo bude mít líp vyžehlenou košili, sami si je žehlili. Rösner si jako krejčí dokonce sám šil obleky. Soutěžili, kdo bude lépe oblečený. František Němec je dodnes jako ze škatulky. To se mi moc líbí. Ale tohle mi taky nejde (usmívá se). Můj děda byl pořád v obleku, proto byl nejšťastnější v teplákách. Mám to po něm, protože jako herec se pořád do něčeho převlíkám.

Bavíte se se synem o herectví? Chodí za vámi pro radu?
Chodí. Potřeboval by lépe mluvit, nás tu techniku naučili nějak líp. Má tendenci spěchat jako každý mladý člověk, nebyl jsem jiný. A vlastně jsem pořád zrychlený… Syna se snažím zpomalovat. Vidím na něm, že některé rady mu druhým uchem zase vyletí ven. Nejlepší by byl dobrý příklad, ale to taky není moje silná stránka (usmívá se).

Chválíte ho?
Jasně. Když se mu něco povede. Nemůžu ho ale chválit, když občas neslyším, co při hraní říká… Nebudu ho přece chválit jen proto, aby měl vyšší sebevědomí. Podle mě je potřeba říkat pravdu.

Bavili jste se o herecké profesi? Nejste přesvědčený, že to pro vás byla správná volba. Představil jste mu nevýhody této profese?
Jsou lidi, které to tak nesemele. Ale znám i dost příkladů herců, kteří jsou profesí zasažení psychicky i fyzicky. Opravdu se to může podepsat na zdraví. Neukáže se to na rentgenu jako zápal plic, herecký život je souběh různých osobnostních zlomenin a křivd, fyzických i duševních úrazů. Čím je herec starší, tím je křehčí. Hraní je samozřejmě radost, ale i velké trápení. Aspoň já to tak mám. Onehdá mi někdo v hospodě říkal: „Ty jsi takový sólista…“ Naopak, jsem nejradši součástí kolektivu. To mi chybělo třeba v Národním. To je tak velká instituce, že tam byli kolegové, které jsem třeba čtyři roky vůbec nepotkal.

Takže jen profesionální vztahy?
Pár spřízněných duší jsem tam měl. Filipa Kaňkovského nebo Evu Salzmannovou, nebo Filipa Rajmonta. Ale i s nimi jsem se občas pohádal. Těm třenicím se prostě nevyhnete. Všichni herci jsou si vlastně blízcí, protože všichni máme podobné bolesti, všichni herci se v divadlech shlukují, protože to je tak nenormální svět, že s nikým jiným než s herci to vlastně nemůžete sdílet.

Kdy jste si posledně řekl, že jste šťastný?
Každý den, i když jsou to jen chvíle… Dnes za mnou na chalupu přijede Tereza, žena, která to se mnou všechno vydržela, a zdá se, že to chce vydržet dál, za což jí patří velký dík. Náš vztah je poškozený, kvůli mně samozřejmě, protože jsem zradil její důvěru. Jen velmi těžko se buduje zpátky. Ale máme společnou vůli, aby to bylo lepší a lepší.

 

Petr Lébl, zjevení Divadla Na zábradlí, geniální režisér. S Karlem Dobrým měli velmi silný vztah, který herec nazval „duchovní láskou“. Lébl koncem roku 1999 kvůli psychickým problémům spáchal sebevraždu, oběsil se v provazišti divadla. Foto: ČTK
Petr Lébl

 

Tři únosy v Sýrii…
Chtěl být mimem. Umí několik jazyků a patří k nejobsazovanějším českým hercům v zahraničních filmech. Výraznou roli celou v ruštině (po boku Penélope Cruzové) měl ve snímku Dívka tvých snů španělského režiséra Fernanda Trueby. Hrál ve filmu Plunkett a Macleane (po boku Liv Tylerové), v Příběhu rytíře (s Heathem Ledgerem), v americké sci-fisérii Duna i v jejím pokračování Děti planety Duna. Ve velkofilmu Mission Impossible I (s Tomem Cruisem), v epizodě francouzského seriálu Komisař Maigret (rok 1994), v amerických seriálech Pohřešovaný, Mladý Indiana Jones, v ruském seriálu Labutí ráj či v koprodukčním seriálu Borgia.
Jazyky umí i díky tomu, že část dětství strávil v Sýrii, kde jeho děda stavěl pneumatikárnu v Hammá. „Ty zážitky tam byly neopakovatelné. Dokonce jsem musel jednou přísahat i na Alláha. To když nás s Alešem Budínem, klukem z Brna, se kterým jsme tam byli přes dva roky, jednou arabský kluci chytili a řekli, že nás zabijou, jestli nebudeme přísahat. Jeden měl kámen, druhý tyč, třetí vzduchovku. Tak jsme přísahali. Jeden z nich mě pak vzal domů na oběd a stali se z nás nejlepší kamarádi. Mimochodem - dodnes si tu přísahu nazpaměť pamatuji. Umím arabsky i počítat nebo nadávat.“ Jako malého modrookého blonďáčka ho tam třikrát unesli. „Jednou na ulici si mě na ramena posadil ženich a odnesl mě do mešity na svatební oslavu jako dárek nevěstě. Pobyl jsem tam pět šest hodin. Mě to samozřejmě bavilo, akorát mě děda s babičkou postrádali a zalarmovali starostu a policii. Podruhé to bylo trochu vážnější. Byli jsme v místě, kterému se říkalo Malý Libanon, to byla pašerácká vesnice na hranicích mezi Sýrií a Libanonem. Plechové baráky v délce asi tří kilometrů. Babička šla koupit nějaký kuchyňský robot a nechali mě sedět v autě. Bylo ale neuvěřitelné horko, tak jsem vylezl ven. Najednou mě stáhla jedna ruka do baráku, do jedné té boudy. Pak už jsem jenom cítil, jak mě někdo štípe do tváří. Když jsem se rozkoukal, bylo kolem mě pět beduínek, které si mě takhle testovali. Teprve pak jsem se dozvěděl, že je to jejich tisíc let stará tradice, unášet slovanské děti. Babička s dědou mě naštěstí našli… A potřetí to vlastně úplně únos nebyl, ale zase mě hledali policajti. Byl jsem za školou se svým arabským kamarádem, klukem z bohaté rodiny, a šli jsme si k němu domů hrát. On měl pro sebe celé jedno patro… Jestli jste viděl francouzský film Hračka s Pierre Richardem, jak si zbohatlický kluk objedná domů chlapíka coby živou hračku. Tak ten můj arabský kamarád to měl doma podobné. Hrací automaty, benzinovou formuli a další věci. Já se tam zapomněl asi na dvanáct hodin a naši mě hledali zase pomocí policie.“
„Zážitkem“ tam byla i ruská škola, do níž chodil. „Šoupli mě tam a já rusky uměl jen děkuji a dobrý den. Učitelka řekla, abychom si otevřeli sešity, jenže já nerozuměl a tak jsem koukal z okna. Přiletěla strašlivá facka. A tak to šlo den po dni. Nejedl jsem, do půl roku jsem zhubnul o deset kilo, klepal jsem se, měl průjem. Hrozně jsem se bál Rusů. Ale nakonec to přešlo.“
V Sýrii ještě tehdy žádná válka nebyla, přesto viděl spoustu násilí. „Ale působilo přirozeně. Patřilo tam. Malej kluk ukradl zelináři jablko a ten ho ztloukl až k smrti. Druhý den ráno přijelo auto se šesti beduínama, kteří vystříleli dům toho zelináře…“ V Reflexu v roce 2005 popsal ještě jeden zážitek: „Přežil jsem i toho pederasta, co mě pozval prohlídnout si bazén na střeše. Viděl jsem jen vzduchotechniku, a když jsem se otočil, kde je ten bazén, měl jsem před očima jeho poklopec. Utekl jsem do kotelny ke kotelníkovi Ibráhímovi, jehož jsem měl hrozně rád, protože měl kotelnu vylepenou obrázkama z Playboye. Řekl jsem mu, co se mi stalo. Vzal tyč a odešel: na dva měsíce se po pánovi slehla zem. Pak jsem ho uviděl, šel při zdi a o holi. A Ibráhím dva měsíce nato shořel na vysokém napětí… Jednou jsme šli s babičkou nakoupit. Babička byla čupr ženská, měla krátkou bílou sukni. Kašlala na ten jejich ramadán. Kolem jel Arab, neunesl to, odhodil kolo a povalil babičku rovnou na ulici. Stačila jen křiknout: „Kájo, uteč.“ Nevím, co do mě vjelo, vzal jsem velkej kámen a vší silou křísl Araba přes hlavu. Svalil se, utekli jsme, dodneška nevím, jestli jsem ho nezabil.“
O arabském světě promluvil i v roce 2013 v Divadelních novinách: „Měl jsem ho moc rád, až teď se na něj koukám s obavami. Vůbec nepochybuji, že se také dokážou proměnit ve fanatiky, kteří, když je vrchní duchovní pošle do svaté války, tak popadnou zbraň, pro začátek se rozhodnou exemplárně vyhodit do vzduchu třeba Prahu, a pak jsou schopni zahubit celou zeměkouli.“
-tm-