Lucie Jandová, Magazín Práva, 19. května 2018

 

Herec Karel Dobrý nás přivítal na chalupě na jihu Čech, kam odjíždí, kdykoli má volno. Venku se pásli jeho dva koně, na dvorku hlídal pes a my se dozvěděli, že jsme vlastně na dně rybníka, který tu kdysi dávno byl. Což skvěle ladí s jeho poslední hlavní rolí ve filmu Hastrman.

 

Foto Právo – Jan Handrejch

 

Přihodilo se vám něco v poslední době v souvislosti s vodou, když jsme u toho Hastrmana?
Když mě navštívil autor knižní předlohy, spisovatel Miloš Urban, vytopil nás zrovna soused. Urbanovy knížky jsem znal, nejraději mám Sedmikostelí. Když jsem ho četl, měl jsem pocit, že Urban musí být člen nějakého tajného řádu, který pracuje na zlepšení podmínek na Zemi.

Jaká je historie vašeho rodinného sídla?
Není to rodinné sídlo, koupila to maminka mojí ženy ještě za totáče jako ruinu a s přáteli to začali dávat dohromady. Z gruntu, udělali podlahy, okna, spoustu věcí.

Přesídlil jste sem natrvalo?
Ne, jsem tu vždy, když nemám práci.

Vy teď nemáte práci?
Začnu točit koncem května, tak využívám poslední volné dny. Jsem tu rád hlavně kvůli koním, vztah je úplně jiný, živější, když se s nimi vidím každý den.

Živější asi ano, pár úrazů máte za sebou.
Protože jsem udělal začátečnické chyby, z toho pramení většina zranění. To poslední, kdy jsem si zpřetrhal kolenní vazy, jsem si způsobil vlastní jezdeckou chybou. Kůň stál deset dní ve stáji a pak jsme šli rovnou ven. Ve volném prostoru jsem si umanul, že budeme chodit jako na jízdárně. To pro něj bylo nepřijatelné, protože měl hodně energie a chtěl se pořádně proskočit. Ale já se tolik proskakovat nechtěl. Jak byl nabitý, neudržel jsem ho, nutil jsem ho zachovávat koridor a to ho natolik vytočilo, že se mě zbavil a šel domů.

Kdy jste začal pravidelně jezdit?
Pravidelně? Až když jsem měl svého koně, což přišlo asi před dvanácti lety.

A kdy jste poprvé seděl na koni?
Poprvé jsem seděl na oslu. Na matějské pouti v Praze. Nevím, jestli to byl osel nebo poník, ale chodil dokola na takovém malém plácku.

Do vídeňského Volkstheateru máte ve své první roli vjet na koni. To je dobrý vstup.
Super! Přemýšlím, jak to udělají. Budou vozit koně na zkoušky a já s ním budu muset pracovat, než s ním vjedu do osídlené oblasti? Scénář jsem ještě nečetl, ale je to o nějakém rozporuplném člověku.

Zvláštní. To jste asi nečekal!
Nečekal jsem hlavně takovou nabídku.

Přišla asi v pravý čas, když jste vloni skončil v Národním divadle. Měl jste tam dost hlavních rolí. Proč jste odešel?
Bylo jich až moc. Neměl jsem z toho dobrý pocit, poslední půlrok to dorazil. Zkoušení mi už lezlo na nervy. S někým si člověk sedne, s někým ne a já jsem osobní záležitosti neuměl řešit jinak, než že jsem odešel. Když je člověk na vrcholu, tedy v nejprestižnějším podniku pro herce v Čechách, asi by se měl opanovat. Ale nešlo to. Já byl zoufalý při každé repríze a naštvaný, že to musím hrát. I u těch věcí, které mě dřív bavily, třeba u Othella.

Takže jste dal výpověď?
Souvisela s tím, co vrcholilo ke konci sezóny. Předcházela tomu rozprava s šéfem, ale to už bych zabíhal do detailů, do kterých zabíhat nechci.

 

Tajemného aristokrata hraje v novém českém filmu Hastrman. Partnerkou mu je Simona Zmrzlá. Foto CinemArt (2)

 

Udělal jste krok do vzduchoprázdna?
Co se týče divadla, ano, ale měl jsem roztočené asi tři filmy. A takové ty příštipky v podobě dvou tří natáčecích dnů v německé či jiné cizí koprodukci. Byly to super projekty, v nichž jsem si třeba sedl na lavičku, kde proběhl dialog, a na shledanou.

Takže ta Vídeň přišla jako na zavolanou?
Režisér Dušan Pařízek, který tam působí, mě oslovil už několikrát, že bychom mohli něco udělat, až nebudu tak zaháčkovaný, jako jsem byl v Národním. Ta konstelace nastala a on se ozval. Zkoušet začínáme začátkem listopadu.

Hrát v němčině pro vás předpokládám nebude problém, zkušenosti z filmů máte.
Nebude, a když tak si napíšu tahák na brnění. Je spousta možností, jak se naučit text, psychofyzická paměť mi funguje a pak už mi to nikdo z hlavy nevyndá.

Režisérka Kamila Polívková, s níž jste nazkoušel Den opričníka, říkala, že se dokážete naučit neuvěřitelné množství textu.
A vidíte, opričníka jsem se zrovna nijak zvlášš nedrtil. Naučil jsem se asi sedmadvacet stran textu za pět, maximálně sedm hodin. Šlo to dobře.

Přizvala vás ke spolupráci, ačkoli jste předtím neměli nejlepší vztah, je to tak?
Není, možná jsem jí něco řekl v období, kdy jsem se potácel divadelními prostorami a sděloval lidem svoje pravdy. Možná jsem jí taky něco sdělil. Asi si říkala, co to je za psychopata, vždyť se neznáme a on mi něco bude vykládat? A možná se mě i stranila, protože je to vkusný člověk.

Výsledek spolupráce byl skvělý, cena Alfréda Radoka.
Ona umí přesně navážit, aby všeho bylo akorát. Ale doufám, že mě už nic takového nečeká. Že po mně takové role nebudou chtít stále.

Proč?
Vždyť je to spílání lidem! Strašení! Několikrát do měsíce jsem škrtil ženskou, hrál opričníka a blázna van Gogha! Nebylo mi z toho dobře.

Nekomplikovaní milovníci se vám vyhýbají, to je fakt. Těmi by se to dalo proložit.
Prokládám to delšími dovolenými tady. Zajdu do banky, vezmu si úvěr. A když zjistím, že prachy docházejí, začnu honem vydělávat. (směje se)

 

Dostal roli v připravovaném filmu Skleněný pokoj o brněnské vile Tugendhat. Foto IN Film – Barbora Jančárová

 

Jak zapadl umělec z Prahy na venkov?
Jako každý Pražák na vesnici, co slýchá zas**** Pražáci.

Nedostal jste tu židlí, jako jednou od Ivana Martina Jirouse alias Magora?
Tehdy šlo o omyl. Patřila někomu jinému, já tam jen vlezl. Ale i tady už drželi židli, jen jí říkají stolička.

Vy jste ji nedržel?
Ne, já ne, já jsem jen někdy drzý. Když člověk přijede z města sem do ráje a ten pocit ještě podpoří alkoholem, vyjde z toho někdy nestandardní chování. V hospodě diskutujeme, ale že by tu byla každou chvíli bitka, to ne. Někdy, když se pilo, až oči zezelenají, jak se píše v ruské klasice, jsem býval trochu zjančenej. To už se mi neděje, zabydlel jsem se tu líp a nejsem takový delikvent jako před lety.

Máte tady kamarády?
Dalo by se říct, že jo. Mám špatnou minulost a přijatelnou přítomnost. Volným odpalům už se vyhýbám. Párkrát se něco semlelo, někdy jsem odešel včas, ale stalo se, že jsem i letěl. Tady berou celého člověka a vyhodí ho oknem. To se stává někdy nad ránem, takové rychlé půtky. Ale nedějí se naštěstí často. V hospodě se taky upeče hodně práce.

Tam se sežene každý řemeslník, ne?
Každý ne. Zdejší truhlář jezdí pracovat do Rakouska, zedník pracuje jako hrobník, takže může dělat zedničinu, jen když nepochovává. A někdy se umírá dost, jako zrovna teď, takže nemá čas.

 

V pražském Národním divadle hrál v inscenaci V rytmu swingu buší srdce mé… Foto archív ND – Pavel Nesvadba

… a také ve hře Křehkosti, tvé jméno je žena. Foto archív ND

 

Jezdí sem za vámi žena?
Ano, před chvíli odjela. A přijede zase zítra. Chcete vidět fotku?

Děkuji, ráda se podívám, jen jsem chtěla vědět, zda nežijete jako poustevník.
Jen někdy.

Hastrman je zatím vaše největší filmová role. Vyšvihl jste v ní pěkný skok do vody, to byl váš nápad?
Ano, vyšel ode mě. Provedení je jednoduché, ale skvěle natočené. Mělo to vypadat úplně přirozeně, ale byl jsem pěkně napjatý. Producent mě nechtěl do vody pustit, tak jsme přemluvili kaskadéra, aby prozkoumal dno. Řekl, že skočit můžu. Protože jsme mohli točit jen jednou, pěkně jsem si to rozpočítal. Jeden, dva, tři, odhodit kabát, čtyři, pět, klobouk, připažit, skočit. A ještě se u toho usmívej, protože se těšíš za rybama!

Jen jednou?
Nebyl čas. Nejprve jsem si myslel, že skočím po nohách, ale to by se špatně točilo. Nakonec jsme to nasnímali na Štampachu. Je to nádherné místo, které dal dohromady ještě se svým bráchou rybář Jakub Vágner. Vybagrovali rybník, který komunisti zavezli hlínou a sutí, upravili okolí. Jakub má sádky, perfektně rozumí rybám a skvěle je upravuje na ohni. Žije ve mlýně, kde tři sta let dozadu může zmapovat historii svojí rodiny. Stojí za to tam zajet.

Počkejte, to zní, jako byste potkal skutečného hastrmana! Sbírku hrnečků má taky?
To nevím, u něj doma jsem nebyl. (směje se)

Jak se točily scény pod vodou, kde topíte Vladimíra Polívku?
Chudák, studená voda a on v ní byl dlouho. Prodělali jsme kvůli tomu základní potápěčské školení, naučili jsme se značky a posunky, takže nám potápěči, kteří byli pod vodou s námi, dávali znamení. Základní výcvik jsem si užil, ten opojný stav beztíže. Nicméně záběry pod hladinou neprobíhaly ve filmovém bazénu, ale v přírodě, takže se musely aranžovat. Kvůli vodním rostlinám a rybám se muselo mnohokrát opakovat, aby to vyšlo. Kameramani jsou hrdinové, že to vůbec natočili.

 

S Davidem Prachařem se sešel v tragédii Othello, benátský mouřenín. Foto archív ND – Martin Kámen

 

Bude druhý díl?
Myslím, že Ondra chystá jiný film. Druhý díl by byl fajn, ale jedině když dá produkce lepší hotel. No nesmějte se, třeba v Mělníce nás šoupli do hodinového hotelu. Takovou úzkost jsem zažil naposledy v pěti letech, když jsme jeli s babičkou a dědou na hory, kde jsme měli slíbenou cimru s balkónem. Protože jsme bloudili a já dostal hůlkami, že jsem nechtěl jít, přišli jsme pozdě. Ten pokoj už neměli a my dostali cimru, kde tekla voda po stupačkách. V Mělníku to vypadalo podobně, těšil jsem se, že si odpočinu, a ejhle plíseň. Produkce hledala nejlevnější ubytování, úspory se odrážely ve všem, včetně zkrácení natáčecích dnů. Měli jsme vůli vše splnit, ale ten, co sestavoval natáčecí plán, by měl možná dostat přes hubu.

Byl jste vzteklý?
Jo. Když makám někdy i sedmnáct hodin denně, mohl bych mít adekvátní odpočinek. A jak to gradovalo, začínal jsem být dost afektivní a někdy jsem měl blízko i k inzultaci. Nedošlo k tomu, protože jsem měl vedle sebe kultivovaného režiséra, jakým Ondřej Havelka je. Tedy ne že by byl vždy kliďas, umí i vykypět, ale statečně se ovládá. Po těch báječných rybách u Jakuba přišly dny bez snídaně, kdy jsme si dělali legraci, že snídáme pránu (vitální životní energii – pozn. red.). Na plac pak přijely jen rohlíky, okurky a mrkev, a když další tři hodiny nedorazilo nic jiného, pomalu jsme se pustili i do toho. Odnášel to jeden asistent režie, kterému jsem vytrvale nadával, ale on jen vycházel z toho, co měl k dispozici od člověka, který vše sestavil a zmizel. Když jsme dotočili, vzpamatovával jsem se z toho tady. Jednou v noci jsem napsal Ondrovi esemesku, že už s ním točit nebudu. Odepsal, že budu muset, protože má pro mě roli v dalším filmu a nikdo jiný ji prý hrát nemůže. Tak jsem se z pocitu hanby, že si stěžuju zrovna jemu, vykopl rovnou do radosti. Zbylo jen to, že jsem rád, že jsem ten film natočil.

 

Se svojí ženou, výtvarnicí Terezou Hrzánovou. Foto ČTK

 

Váš syn Cyril se věnuje herectví. To jste si přál?
Ne. Jsem ale rád, že je mimořádně samostatný.

Asi po vás, ne?
To bych netvrdil, já v jeho věku, je mu jedenadvacet, tak samostatný nebyl. Spíš jsem se potácel jakousi mlhou. On je věcnější a cílevědomější. Je silný, silnější než já, i když je to ještě chlapec. Není jen po mně, ale i po mamince, a Tereza je hodně tvrdohlavá. V obou synech, i v Divišovi, se náš temperament násobí.

 

V pohádce Strašidla Zdeňka Trošky měl zálusk na Terezu Kostkovou. Foto Czech News Center / Rušinová Mária / CNC / Profimedia.cz

 

Studuje Cyril herectví?
Ano, chodí na DAMU, kam ho vzali bez maturity, protože prokázal talent. Absolutorium bude moci složit pouze v případě, že si maturitu dodělá, s čímž nevím, jestli počítá. Takže možná magisterskou práci psát nebude, ale do školy normálně chodí. Žena tuhle říkala, že se mu podařilo něco, po čem vždy toužil její táta Jiří Hrzán: jít po základce rovnou na DAMU.

Nebyl jste přísný otec, který by ho k maturitě donutil?
Tušil jsem, že něco není v pořádku. Šlo o ten případ, kdy děti tvrdí, že chodí do školy, a přitom to není pravda. Neměl jsem čas být důsledný a chodit na třídní schůzky, takže se to bralo, že je vše v pořádku. A najednou 200 neomluvených hodin. Chlapec se sebral, odešel z domova a odjel do New Yorku, Paříže a Singapuru, že se bude živit jako model. Samozřejmě že v tu chvíli jsem byl přísný táta. Měli jsme doma boje, někdy i tvrdé. Ale žena je odpůrce fyzického násilí, takže u nás nikdy kluci nedostali. Stalo se to jednou dvakrát a strhl se kvůli tomu takový kravál, že jsem se rozhodl, že tímhle směrem už nepůjdu. A pak bylo pozdě. Možná by to zafungovalo, ale pozdě bycha honit. Každopádně kluk se sebral a odjel. Když se vrátil do Čech, prohlásil, že zkusí hraní. Je ale šikovný na mnoho věcí, práce se nebojí. S kamarádem mají dílnu, vyrábějí věci ze dřeva a ze železa. Nicméně tady na chalupě dřevo čeká už rok.

Vypadá to, že se neztratí.
Ve skrytu duše jsem rád, že dělá, co chce dělat. Snažil jsem se mu vštípit, že když už chce být hercem, aš si k tomu osvojí řemeslo. Zapracoval se i v barovém podnikání v industriálních prostorech, to ho trochu živí. Teď dostal hezkou roli ve filmu Skleněný pokoj, kde taky hraju. Nepotkáme se tam, ale mohl by být můj syn. Není to tam ale vyřčeno.

 

Hlavní role ve hře Den opričníka mu vynesla cenu Alfréda Radoka za rok 2013. Foto archív Studia Hrdinů

 

Je Cyril z vašich dětí ten největší svéráz?
To bych neřekl. Johanka se sebrala, odjela skoro na dva roky na Nový Zéland, kde česala ovoce, pak dělala servírku. V patnácti chtěla být herečkou a já si dal důkladnou práci, abych ji vyděsil, takže ji to přešlo. Zavrhla to. Pro holky je ta profese ještě horší.

Proč?
Je pro ně méně rolí, což je dané už divadelní dramaturgií. Vždyš divadlo začínalo tak, že ženské role hráli muži. Pracuje teď na recepci, má přítele a hledají možnosti, jak se etablovat a zavést si živnost nebo podnikání. Její přítel je z hospodské rodiny, vyzná se ve stavebnictví, a tak se možná dají dohromady s Cyrilem a vznikne rodinný podnik.

 

Rád tráví čas u svých koní na jihu Čech. Foto Právo – Jan Handrejch

 

A poslední syn, Diviš?
To je asi největší svéráz. Rozhodl se, že bude ignorovat realitu, a tak nemá ani potřebu přemýšlet, co by chtěl dělat. Jednoduše na to peče. Chtěl jít na vojenskou školu do Vyškova a být vojákem. Souhlasil jsem, ale žena byla zásadně proti. Nabídla, že si může udělat kérku, kterou vyčenžoval za to, že se tam nepřihlásí. Teď má kérky tři, a neví, co chce. Jasně, milující matka se děsí války, nepředstaví si, že by v armádě mohl dělat i v kanceláři. Prostě to neprošlo. Tak sbírá čas. Zatím je na střední ekonomce a nedělá nic. A já jsem rezignoval. Dřív jsem měl tendenci zasahovat, ale Tereza je velmi liberální. Léta jsem žil na pokraji hysterie, hrotil jsem to, pak jsem se na to vykašlal. Bylo jasné, že se rodina buď rozpadne, nebo to nechám plavat. Tak jsem se na to vyboď.