Josef Louda, TV Pohoda 49/2018, foto Josef Louda

 

Herec Karel Dobrý díky hereckému umu i jazykovým schopnostem často hraje v zahraničních filmech. Sudičky mu zprvu příznivé nebyly. Otce prakticky neznal, vychovávali ho prarodiče. Jako osmiletého ho vzal dědeček do Sýrie, kde pracoval na výstavbě továrny a kde Karel chodil do ruské školy. Po návratu dědeček zemřel a k další cestě už nedošlo. Karel přestoupil do české školy, ale nějak nezapadl, byl „jiný“. Karel to s nikým neměl lehké, nikdo to neměl lehké s ním. Protipólem reálného života se mu stalo herectví, zároveň ale cítí, že to povolání ho ničí.

 

 

Člověk si mnohé přináší z dětství. Jak vzpomínáte na to svoje?
Mě hlavně ovlivnili prarodiče. Na to mám nejkrásnější vzpomínky. Děda byl persona, pro mě to byl bůh. Dlouho jsem mu vyčítal, že mi umřel tak brzy. Mně bylo tehdy čtrnáct, a to se člověk zrovna formuje. On mě do všeho zasvěcoval. Dokázal mi vysvětlit těžký věci, ať se týkaly matematiky, chemie, fyziky… Díky tomu jsem se dobře učil. Vysvětlil mi a rozebral se mnou všechno tak, že jsem to uměl rozklíčovat. Děda mi dokázal dát sílu a vydrželo mi to týdny, měsíce. Když děda zemřel, nebyl člověk, který by mě podržel v té bezradnosti, v tom, co si vybrat. Babička trvala na tom, abych byl taky inženýrem, mně ale učarovala pantomima. Na Zábradlí a v Bráníku jsem viděl všechna představení. Ve čtrnácti jsem začal statovat Na Vinohradech a přihlásil se v televizi do komparsního rejstříku. Dominantou se mi stala činohra. Čekal jsem, až odmaturuju, to mi bylo sedmnáct. Pak jsem začal chodit na ekonomickou školu, protože to jediný mi babička podepsala. Na druhý semestr jsem už kašlal, protože v lednu jsem věděl, že mě vzali na DAMU.

Hned napoprvé?
Napoprvé. Já jsem byl vzteklej na život za to, že děda umřel. Potřeboval jsem si dokázat, že co chci, to udělám.

Váš pozdější herecký vývoj byl také plný eskapád…
Býval jsem konfliktní v práci. Nikde jsem nevydržel dlouho, jedině v Divadle Na zábradlí. Pohostinsky jsem hrál na různých scénách, také v činohře Národního divadla. Pokaždé, když jsem pocítil, že se už jen herecky vyprazdňuju a nemám z čeho čerpat, skončil jsem. Herectví se u mě proměnilo až v permanentní hysterii. Už z toho nemám dobrej pocit. Raději bych sedlačil. Přitom z divadla u mě všechno vychází. Divadlo zachovává řemeslo. Doufám, že ta nová zkušenost, co mě čeká, bude z jiného soudku. Bez divadla si nepřipadám jako herec. Když ho člověk dlouho nedělá, stává se z něho neherec. Čím déle herec nehraje, tím větší překážkou se hraní stává. A to musí prolomit, pokud se nechce zasekat.

To má blízko k samotné psychologii herectví…
Svého času jsem koketoval s myšlenkou, že bych studoval psychologii. Přečetl jsem pár knížek od Junga o hlubinné psychologii. Dostal jsem se až ke knížkám o rosekruciánech. Pak jsem od toho ustoupil a rezignoval. Až jsem se uzavřel před světem do knih a svůj život jsem do nich začal projektovat. Zjistil jsem ale, že nežiju a přestal jsem číst úplně.

Je herectví dobře placená profese?
Tady u nás jsou divadlo i film špatně placené. Dílem je malý trh, dílem přežívající postkomunistické tabulky. I ve větších divadlech berou herci 15 až 17 tisíc korun. To jsou ochotni vydržet jen mladí, kteří se vytěží do těch třiceti, čtyřiceti let. Herectví už nevidím tak idealisticky. Teď mám blíž k těm středověkým puritánům, kteří divadlo zapovídají jako nemorální.

Říká se, že v životě hraje roli sex, peníze a moc. Ve svém bohatém životě jste si přičichl ke všemu…
K čemu jsem si nepřičichl, byla a je moc, v přeneseném slova smyslu. Ale pocítil jsem to. Občas dochází ke sporům, kdy se při hádce nebo v afektu člověk dostane do situace, že rozfláká židli. A tím dá najevo sílu, která je větší než síla oponenta. U nás v rodině fyzické tresty nebyly prostředkem. Facka synovi by účinkovala v tu chvíli, ale žena je naprosto proti tomu. Kdyby se to stalo, byly by účinky tak masivní, že by to nestálo za to. Musel jsem od toho upustit. Dodnes se na tom neshodneme.

A sex? Jakou ten u vás hraje roli?
Měl jsem období askeze. Prošel jsem pubertální frustrací, kdy to pro mě bylo pár let tabu. Pak dost lopotnou cestou jsem se k tomu vrátil přes lásku. Je to komplikované, že teď v padesáti člověk řeší stejné věci, znovu hledá nějaký čistý princip, který je v nedohlednu. Vždycky si vzpomenu na dánského režiséra, kterej mě moc chválil na place a pak mi řekl: Dám vám jednu radu – méně erekce.

A peníze?
Na ty jsem si také sáhl. Člověk si lehce zvykne. Měl jsem možnost v průběhu kariéry vydělat si v zahraničním angažmá za týden tolik, že to nemůžu ani říct, aby mě někdo nezastřelil. Nikdy to ale nebylo tolik, abych měl přebytek, co jsem vydělal, pustil jsem do dluhů. Teď co vydělám, spotřebovávám. Výdělek je hodně nejistej. Někdy práce nebyla dva až tři roky. Když je nějakej přebytek, dávám ho do chalupy, kterou spravuju. A co se týká věcí – už nic neshromažďuju.

Na zábradlí jste se setkal s Ivanem Vyskočilem. Vzpomínáte na něho?
Nemůžu říct, že jsem k němu chodil vyloženě studovat, spíš vysedávat. Pili jsme a probrali spolu všechno. S ním byla radost pracovat. Uměl rozvíjet herecké myšlení, takovou asociativní tvorbu. Chodil k němu Jarda Dušek, Jirka Macháček, Marian Roden, Martin Zbrožek. Jsou výborní.

Tátové na tahu – co k tomu seriálu říct?
Je to ošemetný o tom mluvit. Já jsem to četl a doufal, že se to podaří natočit. Ale nevydržel jsem se na sebe dívat. Zato na vesnický zábavě jsem zažil, co to je, bejt známej z televize. Bejt terčem selfiemánie. Nemůžu říct, že to bylo nepříjemný… Seriál působí rozpačitě. Proč na náš trh šroubujou australský seriály s genderovými zápletkami, kde muži se vzdávají kariéry, homosexuální pár, děti, přístup rodičů ke škole, kluci se plandají… U nás prostě nepoužitelný.

Před sebou máte angažmá ve vídeňském Volkstheateru…
I když nevím do čeho jdu, těším se. Už je to hodně blízko. Do Vídně odjedu za dvě hodiny autem a budu pracovat v divadle, které mě uživí. A navíc, na jeviště vjedu na koni!

 

V seriálu Četníci z Luhačovic

 

Sedmkrát Karel
Narodil se 2. května 1969 v Karlových Varech.
Po studiu na DAMU měl angažmá v Divadelním spolku Kašpar a v Divadle Na zábradlí, v letech 2014–2017 člen činohry Národního divadla.
Cena A. Radoka 2013 za herecký výkon v inscenaci Den opričnika, Cena Divadelních novin za herecký výkon sezóny 2012/13 bez ohledu na žánr.
Mluví plynně rusky, německy, anglicky. Arabsky dosud zvládá násobilku a někdy si i zanadává.
Filmy: Bathory, Hastrman, Zahradnictví, Lída Baarová, Čertoviny. Seriály: Četnické humoresky, Cirkus Bukowsky, Vyprávěj, Policie Modrava, Pohřešovaný/Missing, Tátové na tahu.
Má tři děti. S překladatelkou Evou Turnovou dceru Johanku, s dlouholetou partnerkou Terezou Hrzánovou syny Cyrila a Diviše.
Miluje koně a život na venkovské chalupě v jižních Čechách.