Jitka Kománková, Týdeník Televize 19/2018

 

Karel Dobrý. Herec, který postavy nehraje, ale jimi se stává. Jeho život svědčí i o tom, že má kde brát. Neobyčejná osobnost, v níž je snad všechno. Běsy i zranitelnost. Váš soukromý i profesní život je tak barevný, že nevím, na co se zeptat dřív. Momentálně se nejvíc mluví o Hastrmanovi, filmu, kde hrajete titulní roli. Je vůbec něco, co jste o něm ještě neřekl? To, co jsem neřekl, doufám, že jsem zahrál.

 

Točí s režisérem Júliem Ševčíkem (12 Českých lvů za snímek Masaryk) film Skleněný pokoj inspirovaný osudy majitelů vily Tugendhat. A tak si do hereckého rejstříku může připsat další postavu – správce vily. Kromě toho s režisérem Jiřím Chlumským natáčí seriál Tátové na tahu, kde má veskrze kladnou roli. Foto Monika Navrátilová / styling Gabriela Zimová

 

Kdy vlastně začala cesta za Hastrmanem?
Proběhlo to v Národním divadle krátce po zkoušení muzikálu Ondřeje Havelky V rytmu swingu buší srdce mé. Řekl mi, že za rok bude natáčet Hastrmana podle knížky Miloše Urbana a že by mě viděl v titulní roli. V té době jsem tomu nepřikládal vážnost. Postavu, co táhne příběh, jsem ve filmu ještě nehrál, ale zmařených projektů a nenaplněných nadějí už bylo tolik, že dokud není podepsaná smlouva a nezačne se, neberu to vážně.

Takže jste skeptik?
Jsem, no… Spíš bych řekl realista.

Náš rozhovor přerušil číšník, který Karlovi přinesl objednaný klínek dortu. Jste na sladké?
Dneska jsem ještě nesnídal. Musím si ho dát, aby mi mozek fungoval. Dává okamžitou energii.

Nejste potom moc výbušný?
Takový bývám, ale nezávisí to na cukru.

Hastrman má podtitul zvíře v člověku, člověk ve zvířeti – je to prý i vaše téma.
Je to možné. Myslím ale, že ta dvojpolnost – to zvířecí a to lidské rezonuje v každém z nás. Jde o to, pro co se kdo rozhodne, jestli to vůbec má pod kontrolou. Jestli má tu vůli. U každé postavy samozřejmě vycházím ze sebe, ale dělám to spontánně. Není to pro mě terapeutická záležitost, že bych v rámci role řešil nějaké své osobní potíže. A jestli mi diváci věří postavu, kterou hraju, pak to není jen moje zásluha, ale výsledek mnoha faktorů. Důležitý je pochopitelně režisér, hudba, kamera. Na mně je, abych byl schopen napojit se na režiséra tak, abych naplnil jeho požadavky a dokázal figuře vdechnout život.

Nakolik jste ochoten nechat se vést?
Většinou jsem nevychovaný a nedisciplinovaný, ale s Ondřejem Havelkou jsme velice rychle našli společnou řeč. Pochopil, na jakém principu je možné se mnou docela zdárně komunikovat. Takže mi nechal do jisté míry svobodu a z mých svobodných projevů vyhledával to, co se mu hodilo, a to cizeloval svou optikou. Dodával detaily, intonační, situační. Přesto jsme se několikrát chytli – naštěstí mám klasickou divadelní výchovu, tak vím, že režisér a maminka mají vždycky pravdu. Tudíž jsem nakonec pokaždé ustoupil a říkal nesouhlasím, ale udělám všechno pro to, abych splnil, co po mně chceš. Vždycky mě dotlačil tam, kde mě chtěl mít.

Říká se, že každého nejvíc formuje dětství. Je známo, že jste v té době žil několik let i v Sýrii.
Necelé čtyři roky. Byl jsem tam s babičkou a dědou, který tam pracoval. Od osmi do dvanácti let. Ve zlomovém období, kdy se v člověku nejvíc věcí mění a mozek nejvíc pije.

Čeho se ten váš nejvíc napil? Co tam potom bylo?
Touha po plném životě. Velká radost z toho, že jsem na světě.

Máte ale i zkušenost z únosu v Sýrii.
Ano, ale bylo to tam taky velmi barevné, syté. V něčem absolutní. Je pravda, že mě unesli. Dostal jsem se z ulice do kruhu mezi beduínské ženy, které mě vtáhly dovnitř do tmavého prostoru. Je to velmi stará tradice – vytváření armády janičářů z bílých ukradených dětí, které vychovávaly k boji, aby druh za druha položil život, aby se nebáli jít do všeho. To jsem pochopitelně tehdy nevěděl. V jednom momentu – když mě začaly oštipovat – jsem se bál. V osmi letech jsem z toho byl vyděšený. Naštěstí mě děda zachránil. Rychle jsme sedli do auta a pryč. Ještě jsme dostali spršku šutrů na rozloučenou.

Pokud vím, nezůstalo ale u jednoho únosu.
Podruhé jsem coby blonďatý, téměř bělovlasý kluk měl být dárkem pro nevěstu. Na ulici mě chlapská horda vzala do mešity, kde měl proběhnout obřad. Hrála muzika a já úplně zapomněl, kde jsem. Několik hodin jsem s nimi slavil, až pak pro mě přišel děda.

Pobyt v Sýrii – co dal a vzal?
První rok se nic neudálo. Byl jsem sem jakoby v izolaci, protože tam nebyly děti, kterými ti, se který snášel bych kamarádil. Těžko jsem snášel přechod z české do ruské školy. Ruštinu jsem neovládal, nerozuměl jsem, co po mně učitelka usnul. chtěla. Organismus se kousnul. Hubnul Hubco jsem, a pak se najednou něco zlomilo. To, co jsem odmítal půl roku vstřebávat, během čtrnácti dní naběhlo. Všichni šichni měli oči navrch hlavy včetně učitelky, totálního imbecila jsem se změnil tak, že jsem předháněl i ty nejlepší v matematice. Bejrút matice. Bejnení byla Paříž Východu a Sýrie není daleko. Z tohoto prostředí jsem se potom m vrátil do Československa, do totální normalizace. Uměl jsem výborně rusky, takže okamžitě že jsem byl nepřítel spolužáků i učitelek. Ruštinářka mě nesnášela, protože jsem ji opravoval. Z jedničkáře v ruské é škole, kde se dře, kde to jede šíleným tempem, jsem se stal lúzrem. Měl jsem čtyřky, y, propadal. Zdemotivovali mě tak, že jsem se dostal do naprostého studijního kómatu a věnoval se jen sportu. Babička, která mě vychovávala, s dědou říkala, musíš umět jazyky tenis a někam se dostaneš.

Ovládáte víc jazyků, nejen ruštinu.
Angličtinu a němčinu. Němčina ina začala už na základce. Angličtina byla jako a v Sýrii domácí studium a pak na střední škole. Maturoval jsem z češtiny, angličtiny, ruštiny, matiky a občanské nauky. Ve čtrnácti, po smrti dědy, na mě babička nestačila sama a mně chyběl mužský prvek. Aby mě utvrdila v němčině, byl jsem m každý rok o prázdninách u jejích známých Německu. h v Němecsem V rodině učitele dějepisu jsem získal nejen jazykové znalosti, ale taky ky od něho dostal na žebra, čímž jsem se coby puberťák oby puberto ukáznil.

Dokázal jste dát najevo, to už ne, vymezit se?
Vymezoval jsem se, ale introvertně. Než jsem se vymezil, vždycky to nějakou dobu trvalo. Dlouho jsem si nechal nakládat. Uvedu příklad. V šesti letech jsem ležel tři čtvrtě roku v Nemocnici Na Bulovce. Na pokoji byli pacienti velkého věkového rozsahu, někteří chlapi umírali… I to člověk už vnímá, byť je dítě. Pak mě dali na dvoulůžkový pokoj, kde mě čtrnáctiletý kluk šikanoval. Dost ost hnusným způsobem. Nikdo mi nevěřil, to ani vrchní sestra. Až už jsem neměl kam uhnout, tak jednou, když mě zase domordoval, jsem počkal, až usne, šuplíkem z nočního stolku ho praštil. Pak jsem zmizel v nemocničním komplexu, a když mě našli, vůbec to neřešili. Pochopili, že je problém, že neudělali to, co měli. Na ten pokoj už jsem se nevrátil. Takže jsem takový introvertní hajzl.

 

Excelentní je jeho baron Johann Salmon de Caus alias hastrman ve stejnojmenném filmu. Zvíře v člověku a člověk ve zvířeti snad ve všech polohách a pocitech. Foto Cinemart

 

Bylo něco, co vám hodně chybělo?
Vždycky táta a máma.

Kde byli?
Nevím, jak to přesně bylo, babička to dost tajila. Jen jsem vyrozuměl, že táta asi nechtěl, abych se narodil. Viděl jsem ho jednou. V jedenadvaceti letech asi minutu – neměl zájem. Máma byla tak zasažená otcovým chováním, zoufalá, že se o mě nemohla starat, a babička jí nabídla pomoc v plném rozsahu.

S maminkou jste se stýkal?
Stýkáme se pořád. Máme se moc rádi. Sám vím, jak je to těžké, když se z nedospělého člověka stane dospělý a z dospělého rodič. Stal jsem se otcem ve třiadvaceti letech, kdy se narodilo moje první dítě, dcera Johanka. Taky jsem to nezvládl. Pak mám dva syny, staršího Cyrila, ten už má svůj byt, a mladšího Diviše. Měli jsme dost velké rodičovské střety ve výchově.

Jaký jste otec?
Přísný až malicherný. Velkorysá je u nás maminka.

Je těžké s vámi žít?
Myslím, že je to těžký.

Existuje něco, co na vás platí?
Láska. Ta platí zaručeně vždycky.

A co vaše pověstné výbuchy?
Když je výbuch, je to na kriminál. Říkám tak odporné, hnusné věci…

Až tak? Leckdo řekne v afektu leccos…
No jo, ale kdyby se tak každý ventiloval, je z toho světová válka. To nejde. Bohužel v tomhle nemám hranici. Nedávat emoce ven, zklidnit se a jednat racionálně - to jsem dřív neuměl. Začínám na tom pracovat, uvědomovat si, že je důležité zachovat klid. Emoce jsem bral jako výrobní prostředek. Tím, že je tak hodně používám, nemám je pod kontrolou. U filmu dokážu poměrně rychle najít tu mez, ale v životě se mi to kolikrát vymkne kontrole. Kdybych měl nadhled, byl bych během pěti minut úplně jinde.

Máte pocit, že vašemu okolí občas chybí vůle najít k vám cestu?
Hledání probíhá u mých blízkých neustále.

Možná kdyby zažili to, co vy, chovali by se podobně…
Moje žena si to velice dobře uvědomuje a možná proto se mnou vydržela. Děti to řeší po svém. S dcerou Johankou jsme konflikty neměli, což bylo dané i tím, že nevyrůstala se mnou. Jen dva roky jsme bydleli společně jako rodina a pak jsem se vydal jiným směrem.

S druhou ženou máte dva syny.
Ano, Tereza je moje druhá žena. U synů je vůči mně rivalita, potřeba se s otcem dorovnat, pokud možno ho porazit a zároveň se s ním ztotožnit. Dlouho jsem se choval nevybíravě tak, že by se nikdo se mnou identifikovat nechtěl. Tak se museli nějakým způsobem vymezit.

Nechápete víc vy je než oni vás?
Doufám, že ano, protože jsou mladší. Ale navzdory všem protivenstvím a rvačkám se máme neustále moc rádi a jsme si ku pomoci.

Rodinné zázemí jako kotva?
Naprosto. Potřebuju to, ale vzhledem k mé povaze je to složité. Inklinuju k tomu, že si musím vystačit sám. Samota mi svým způsobem velice vyhovuje, ale paradoxně jsem i společenský člověk. Když jsem dlouho sám, tak mi lidi chybějí. Člověk si nemůže diktovat – teď budu sám, teď s lidmi.

Kompromis se někdy musí udělat.
Pro ty, co se mnou žijí, je to velký kompromis.

Máte hodně přátel?
Nemyslím. V dětství to byli opravdoví kamarádi, kteří se scházeli denně. Skončila škola, zapískali na sebe pod oknem a šli třeba hrát kuličky. A potom to byla parta a z ní se oddělil jeden, dva kamarádi. A pak život přinášel rány. Ti, kteří mi byli nejblíž, odešli. Jeden kamarád se oběsil, pak druhý, a tak řešíte, jestli se s někým vůbec kamarádit. Je to jako se vztahem. Když dvě manželství skončí, do třetího se nepohrnete. Přátelství, to pevné, hluboké, které je o setkání duší…, dnes už není. Říkám si, že musím být odolný a trénuju to. Jsem hodně sám, ne úplně, mám fungující rodinu, ženu, děti. Měl jsem poměrně dost úrazů, poslední vloni, rekonvalescence trvala přes dva měsíce. Nemohl jsem vůbec nic, ani dojít na toaletu. Díky své ženě jsem přežil. Ale i kdybych nemohl chodit, chtěl bych nějak žít. Život je krásný, byť bych se ho nemohl naplno zúčastnit. Furt mě zajímá. Těším se na všechno, i na počasí každý den.

 

Ve filmu Bůh s námi – od defenestrace k Bílé hoře – ho uvidíte coby vůdce povstání pražských stavů Jindřicha Matyáše Thurna. Měl moc, bohatství a velmi pohnutý život. Foto Česká televize

 

Jste proti dřívějšku klidnější?
Pokornější. Člověk už tak pyšně nepřeskakuje a nehledá něco, co bude nejlepší, ale jednoduše se smíří s tím, co je, že je jenom to, co je tady, a uvědomí si, že nemá smysl běhat někam jinam a hledat něco lepšího, protože to, co má, je to nejlepší. Mám rád tradiční hodnoty, lpím na rodině.

V čem se ve vás lidé nejčastěji pletou?
Nemyslím, že se pletou. Hodně jsem hrál nácky, různé devianty, hajzly a úchyly a tato moje masová přítomnost v médiích se samozřejmě projevuje v běžném životě a lidi si to někdy zaměňují. Na druhé straně jim musím dát zapravdu. Protože nebýt toho, nedokázal bych je tak věrně zobrazit.

Uvidíme vás v televizním snímku Bůh s námi o pražské defenestraci. Další zajímavá nabídka. Jste hodně vybíravý?
Ne, jak se říká, složenky se neptají. (smích) Mám asi štěstí, že se mi úplné kraviny vyhýbají. Ale i přesto jsem jich dost natočil v zahraničních produkcích.

Jste známý precizností, smyslem pro detail.
Všechno se snažím dělat naplno. Naši předchůdci, o nichž se mluví jako o staré škole herectví, všichni ti bardi se jimi stali tím, že mohli růst. Tím, že pracovali se skvělými režiséry a neustále. Dělali divadlo, živé přenosy, filmy, seriály. Dnes v tom marasmu nehraje roli duchovní či duševní kvalita. Jde hlavně o zkratku, udělat to rychle, protože čas jsou peníze. Strávil jsem tři roky v angažmá v Národním divadle a poslední dva roky jsem měl pocit, že se stávám pouhou součástí nějakého jevištního designu. Nikdo se nesnažil pracovat s hercem, aby měl pocit jistoty a mohl hrát pokaždé jinak a pokaždé dobře, takže se z toho stala nepříjemná rutina, z níž jsem se nakonec silou vyškubl. Samozřejmě to vnímám jako jistou ztrátu, ale na druhé straně ta míra nabyté svobody mi ji plně nahrazuje.

Máte odvahu udělat radikální krok?
Ono to tak nakonec vyšlo, že jsem ho udělal během jedné hodiny, ale k tomu rozhodnutí jsem dospíval dlouho. Ty kostičky se lámou, lámou, až to rupne celé.

A pak jsou balzámem jižní Čechy, kde kromě Prahy žijete. Je pravda, že jste zahrádkář?
Ne až tak. To bych urazil všechny zahrádkáře. Ale máme tam všechno, rajčata, jahody, mezi tím maliny, je to taková houšť. A tak sázím, zalévám, zaštipuju. Babička vždycky sázela, měla ruce od hlíny a já to měl rád. A hlavně jsem miloval ty plody. Jenže aby byly, je potřeba něco udělat. A tak se učím. Náš domek v jižních Čechách je na samotě, na blatech v místech, kde dřív býval rybník. Takže je tam dost vlhko a strašně moc slimáků. Pokud nepracuju v Praze, jsem tam. Máme dva psy, dva koně a kocoura. Pochopitelně tam se mnou bývá moje žena, ale potom ji mrzí, že není s dětmi, i když jsou velké, a jede za nimi do Prahy. I já chci s nimi být, ale bohužel je to jen do doby, než se pohádáme, což se stane většinou během pár minut. Takže krátce. Radši pak jedu zase do jižních Čech a oni mají klid, nikdo je nesekýruje…

Tam i vaříte?
Někdy. Když se mi chce. Většinou chodím na oběd do blízké vesnice. Dobře mě znají. Jezdím tam pětadvacet let. Pro některé místní jsem lehkoživka z Prahy. Jsem tam během roku třeba měsíc, vstávám v osm, v devět… Nebojí se zeptat. Přímo. Jasně. Líbí se mi, že jsou ryzí, přísní. Stále je mezi nimi živá sounáležitost.

Seznamujete se snadno?
Ne. Nevyhledávám to, ale když se napiju, jsem kamarád s každým.

Je něco, co byste chtěl?
Už ne.

Každý přece po něčem touží…
… pak po nějakém vnitřním klidu… Když vidím kominíka, chytím se za knoflík. Vždycky mám v tom zmatku problém, co si honem přát, než zmizí. Totéž když padá hvězda. A tak si přeju, hlavně ať jsou všichni zdraví.

Zmínil jste hvězdy. Jste romantik?
Koukám na ně nejen z romantismu. Mám rád přírodní úkazy všeho druhu. Stejně jako na hvězdy koukám na vichřice, chumelenice, na slejváky… Miluju živly.

Mimochodem narodil jste se ve znamení Býka.
Ano, a v čínském horoskopu jsem Kohout, takže je to dvojí dominance, ale hodně relativizovaná ženskou výchovou. V té souvislosti vyvstává jiný problém – nedostatek mužského prvku. Jako otec jsem se neměl podle čeho řídit, neměl jsem žádný mužský vzor.

Je vaše žena ta, za kterou jdete, i když je nejhůř, komu nejvíc důvěřujete?
Já věřím lidem. I za cenu, že za důvěru člověk někdy dostane ťafku. V osobním životě mám jasno. Tam otázky důvěry nebo nedůvěry nejsou. S Terezou se svěřujeme jeden druhému se vším i se zklamáním z toho druhého. Náš vztah, aniž bychom na něj rezignovali, je i o vzájemné pomoci. Naše děti jsou už velké, a tak jsme najednou zase my dva a velká chuť, aby vztah trval.

 

 

Vizitka

Narodil se 2. května 1969 v Karlových Varech.
Byl v angažmá v Divadle Na zábradlí, působil v mnoha divadlech, byl členem činohry Národního divadla v Praze. Za roli Andreje Daniloviče ve hře Den opričníka ve Studiu Hrdinů byl oceněn prestižní Cenou Alfréda Radoka.
Ze zahraničních titulů připomeňme Dívku tvých snů, seriál Borgia, z našich Pramen života, Kytici, Krysaře, Krev zmizelého, Ve stínu, Zahradnictví, drama Milada, seriály Cirkus Bukowski, Znamení koně, Četníci z Luhačovic, Bohéma.
S bývalou ženou Evou má dceru Johanu a se současnou Terezou syny Cyrila a Diviše.