Miloš Urban, Elle 4/2018, foto Benedikt Renč

 

Karel má na sobě oblek a rolák, obojí Zara

 

Urbanův Hastrman, jedna z nejlepších tuzemských knih počátku jedenadvacátého století, se dočkává svého filmového zpracování. Rozervaného a vášněmi zmítaného Hastrmana v něm hraje démonický Karel Dobrý, který se konečně ve svých osmačtyřiceti dočkal hlavní role. ELLE o tom chtěla vědět víc, a tak pověřila samotného autora knižní předlohy, spisovatele Miloše Urbana, aby se Karla zeptal, jaké to vlastně bylo.
Tento rozhovor vznikal ve znamení několika prvenství. Je o filmu Hastrman, v němž má Karel Dobrý svou první titulní filmovou roli, Ondřej Havelka si připisuje svou první režii celovečerního filmu a taky je to první snímek podle mé knihy uváděný v kinech. Nakonec je tenhle rozhovor unikát už proto, že poprvé v něm já neodpovídám, ale pokládám otázky. Shodou okolností byl chvíli před ním Karel Dobrý vytopen svým sousedem, doma měl po kotníky vody a povídat jsme si tam nemohli. Přesto si udělal čas a sešel se se mnou.

 

Když jste četl románovou předlohu pro film Hastrman, měl jste už během toho nějaké nápady nebo představy, jak se role zmocníte?
Ne, četl jsem ji už dávno, když vyšla. Před tím jsem od vás četl Sedmikostelí, které se mi líbilo, a tak jsem byl zvědavý na Hastrmana.

Takže jste nemohl tušit, že v adaptaci budete jednou hrát.
Ne, to bylo v roce 2001 a to jsem měl úplně jiné starosti.

Věděl jste už při čtení scénáře, který napsali Petr Hudský a Ondřej Havelka, jak tu roli dáte, nebo jste čekal až na instrukce režiséra?
Ono je to jedno s druhým. Partneři, kostýmy, den a situace na place i místo, kde se točí, to všechno váš výkon ovlivňuje. Děj je rozkouskovaný a většinou se nenatáčí chronologicky, náš natáčecí plán byl navíc seškrtán do méně dnů a termíny byly šibeniční, takže člověk nevěděl, kde mu hlava stojí. Takže mně šlo hlavně o to, udělat, co bylo třeba, a stejně jsem mockrát ztrácel půdu pod nohama. Na druhou stranu něco vzniklo i jako improvizace, záběry vymyšlené na místě. Třeba ten skok do vody po hlavě, takzvaný námořník. Bylo to u rybníka Štampach, strašné vedro a já se chtěl vykoupat. Ve vodě se houfovali kapři a mě napadlo, jak bezvadné by bylo mezi ně zaplout.

To zní idylicky, ale určitě se vyskytly i nějaké spory na place.
Jo, jiskřilo to, tedy hlavně u mě. Ale Ondra (Havelka) je strašně racionální a dokáže i spor řešit kultivovaně. Ne že by nikdy neřekl sprosté slovo, ale upadnout do afektu jednoduše odmítá. Takže dřív, než jsme se stihli pohádat, zeptal se mě: „Budeme se hádat?“ A já řekl: „Ne, ty jsi režisér a já tě poslechnu.“ On je na jednu stranu velkorysý a nabídne mi, ať to zahraju, jak to cítím, ale jindy je hnidopich v detailech a opakuje záběry kvůli něčemu, co mně může připadat jako drobnost. Ale maminka a režisér mají vždycky pravdu. To je takový herecký otčenáš.

Jak vám šlo všechno to koupání a plavání, které jste musel absolvovat? To jste asi netočili na jaře.
Jedno koupání v neoprenu bylo na jaře, ostatní až později. Někdy bez neoprenu, protože ten když se namočí, jde blbě obléknout a na takové zdržování není čas. Ona je totiž v tom neoprenu zima, když se nehýbete. Takže musíte mít stan, kde je teplo, a kostymérky, které vám pomáhají s oblékáním a svlékáním. Tohle bych chtěl s vděkem vypíchnout. Byla to pro ně strašná šichta. Všechny hadry jsme měli ve třech čtyřech vyhotoveních a neustále se ždímalo a sušilo a ohřívalo plynovým fukarem.

Ondřej Havelka říkal, že jste do vody skákal a lezl, i když jste nemusel. Když vás prý někdo hledal, obvykle vás našel v rybníce.
To ale jen když byla vedra. Celý ten skok ze skalky vznikl právě takhle. Na něco jsme čekali a mně bylo nesnesitelné horko, tak jsem přemluvil režiséra a on souhlasil, že se můžu nejen vykoupat, ale že si toho „námořníka“ rovnou natočíme.

Měli jste při podvodních záběrech potápěče, kteří by vás eventuálně zachránili?
Samozřejmě tahle podpora byla. Třeba na Mácháči. Tam jsme si půjčili dva pontony a natáčeli z nich scénu s Katynkou na lodičce. Kamery se na nich houpaly ze strany na stranu a štáb musel to houpání vyrovnávat. Tam bychom se bez nich asi neobešli.

To jste se ale musel nějak otužovat, abyste ze všeho toho pobývání pod vodou neonemocněl…
Ne, neotužoval, ani jsem neonemocněl, protože o mě dobře pečovali, a když už jsem nemohl, řekl jsem: „Dost, pauza.“ Pod vodou to ale nebylo nejhorší. Horší bylo kropení od hasičů pod posvátným dubem. Byl jsem tam v takovém pokleku a ta voda mi crčela na záda, přímo na ledviny.

Po téhle scéně přijde hastrman v příběhu o prst. Vám chybí malíček i ve skutečnosti. Jak se to stalo?
Shodou okolností to má taky souvislost s vodou. Byla to ode mě blbost, které předcházela jiná blbost. Vybourali jsme se s kamarádem na motorce a já se měsíc a půl loupal ze strupů. Pak jsem se konečně mohl jet vykoupat do Bechyně v Lužnici. Už se smrákalo, já neměl plavky, byl tam takový starý nýtovaný most. Neuvědomil jsem si, že se tam pod ním prudce zvedá dno, je tam taková hrana, takže jsem si utrhl šlachu v malíčku a nabral si do rány vodu. Lékaři mi malíček museli vzít, abych nedostal sněť.

Kolik vám tehdy bylo?
Stalo se to tak před dvanácti patnácti lety.

Někde jste mluvil o volovinách ze svého mládí, které byste rád napravil. Tohle je jedna z nich?
Ne, po tom mládí následovala spousta horších věcí. Úrazy jsou úrazy, to člověk nevrátí. Ale chování člověk zlepšit může, pořád se může vylepšovat.

Takže mi z toho vychází, že jako mladý kluk jste zlobil, a teď se už snažíte být hodný.
No to jo, ale stejně zlobím.

 

Karel má na sobě overal, Zara. Umělecké dílo je od Juliuse Reichla a k vidění je v prostorách Továrny

 

KDO JE KAREL DOBRÝ?
Charismatický český herec, který je díky svému vzhledu předurčen pro výrazné role. V dětství strávil čtyři roky v Sýrii, po návratu do Čech začal studovat ekonomii, ale nakonec skončil u herectví na DAMU. Prošel několika pražskými divadly včetně Národního nebo Divadla Na zábradlí, a získal ceny Alfréda Radoka (za roli v inscenaci Den opričníka ve Studiu hrdinů) i Thálii za mimořádný jevištní výkon. Jelikož mluví vícero jazyky, objevil se v několika koprodukčních filmech, jako je Duna, Mission: Impossible, Komisař Maigret či v seriálu Missing. V Česku jste ho mohli vidět třeba ve filmech Četnické humoresky, Bathory nebo Krev zmizelého.

KDO JE HASTRMAN?
Urbanův hastrman je vodník, ale ne ten pohádkový. Je i šlechtic: Baron de Caus. Vypadá skoro jako člověk a skutečně se člověkem touží stát, ale jeho předurčení a vnitřní běsy ho vždycky dostihnou. Touží po lásce, ale bojí se, že by milované osobě ublížil. A tak vždy, když se zamiluje, přestěhuje se někam daleko. Potom ale potká Katynku, výjimečnou venkovskou dívku, s níž si otec neví rady a která popletla hlavu už kdekomu, od učitele až po faráře. Od ní už odejít nedokáže.

 

Styling Lenka Koutníková, Make-up a vlasy Renata Zelinková, Produkce Lenka Hegerová.

 

 

SPISOVATEL MILOŠ URBAN VYZPOVÍDAL HERCE KARLA DOBRÉHO

Miloš Urban patří mezi nejpopulárnější české spisovatele. Napsal třeba Sedmikostelí, Hastrmana, Stín katedrály, Praga Piccola nebo Přišla z moře. S poslední prózou Závěrka je spjat počátek jeho nového způsobu seberealizace: fotografování.

Pro co máte největší slabost?
Pro svůj fotoateliér, kam jsem si nakoupil spoustu zbytečných světel, a fotoaparát, který jsem naštěstí zdědil.