Marek Gregor, Reflex 13/2014, foto Jan Dvořák

 

Čerstý držitel Ceny Alfréda Radoka Karel Dobrý exceluje ve Dni opričníka, drsné adaptaci knihy Vladimira Sorokina o hrozivých zákoutích „velké“ ruské duše.

 

Před dvanácti lety byl KAREL DOBRÝ (44) „odejit“ z Divadla Na zábradlí. Říkalo se, že pokud ho obsadíte, jdete do předpokládaného rizika, že se někde zapomene a že se zase budou rušit představení. Občas hrával v Divadle Komedie, občas v MeetFactory, zlom přišel se vznikem dnes asi neprogresívnější pražské scény Studio hrdinů. Za roli ve hře Církev vloni jen o dva hlasy neproměnil nominaci na Cenu Alféda Radoka, které se dočkal nyní za opričníka ve výtečné adaptaci Sorokinovy knihy v režii Kamily Polívkové… A od ledna je Karel Dobrý členem činohry Národní divadla. S KARLEM se potkáváme s různě dlouhými přestávkami vlastně už více než dvacet let. Nejdřív to bylo v nejrůznějších undergroundových klubech. Později v barech kolem Divadla Na zábradlí na Starém Městě. A konečně poslední dobou ve Veletržním paláci, kde se před dvěma roky usídlilo Studio hrdinů.
Minulý rok Karla popsala pro Divadelní noviny režisérka Dne opričníka Kamila Polívková takto: „… vůbec ničeho se nebojí a na jevišti je schopen doslova všeho, aniž se jakkoli podbízí, ztrapňuje nebo uchyluje k nějakým ustáleným klišé… Umí pochybovat, ale nebojí se riskovat. Vystačí si s málem, ale během pár vteřin si dokáže podmanit davy. Jeho naprostá upřímnost je odzbrojující. A jednou se mu do brady zakousla obrovská užovka, tak silná, že s ním dokázala třást jak s kusem hadru... Ovládá několik světových jazyků, skvěle zpívá, výborně vypadá, během několika dnů je schopen si do hlavy narvat desítky stránek náročného textu, jeho technika je bezmála dokonalá – jako herec má ty nejlepší předpoklady k tomu, aby dosáhl fantastických úspěchů. A to nejpřitažlivější na něm je, jak s tím vším dokáže naprosto nehorázně a bez jakýchkoli skrupulí plýtvat…!“
Když jsme zasedli u Karla doma, prohlásil: „O mých excesech se nechci moc bavit, jsou součástí snad každého rozhovoru se mnou. V pozici toho zlého jsem kdykoli, když si dám kořalku, to se pak se mnou zatočí svět. Důvod chlastat si najde člověk vždycky. A po zásluze pak pykám a prožívám permanentní hanbu.“ 

 

Prožil jsi zvláštní veletoč: v roce 2002 jsi „pro vzájemné neshody“ odešel z angažmá v Divadle Na zábradlí, ale nyní nejenže jsi nastoupil do činohry Národního divadla, ale především jsi za Den opričníka obdržel Cenu Alfréda Radoka.
V Divadle Na zábradlí jsem dělal takovou rotyku, že se mě museli zbavit. Hrál jsem však dál, nejen tam, ale i v MeetFactory, ve Státní opeře, v NoD, v televizních seriálech nebo v zahraničních filmových produkcích, akorát to bylo méně vidět. Některá představení by si zasloužila rozhodně více pozornosti, třeba Kanibalové v Divadle Komedie v režii Honzy Nebeského. A co se cen týče? Dřív jsem k nim upínal pozornost, zvlášť mezi dvacátým a třicátým rokem. Postupně jsem si procházel snad všechny etapy: od toužení přes apatii po vztek, pohrdání a zavržení. Až jsem s nimi začal tančit ty jejich tanečky – ve smyslu toho, že na vyhlášení přijdu, sednu si, vyčkám, neinkasuju a odcházím zklamán. Další rok opět přijdu, sednu si, vyčkávám a inkasuju. To je všechno, nic víc. Tu roli jsem původně ani hrát nechtěl, protože s takhle explicitní brutalitou jsem se setkával jak v práci, tak i v osobním životě až moc často. 

Text divadelní adaptace Sorokinovy knihy Den opričníka působí nyní, v době, kdy Rusko anektovalo Krym, až děsivě. Opričník například říká: „Dnes už není v Evropě komu prdel ruskou ukázat! Stará Evropa už to má za sebou, fungují jen cyberpunkové arabští.“ Jaký je tvůj vztah k Rusku?
Složitý. Po ruské škole v Sýrii, kde jsem strávil čtyři roky, jsem byl takzvaně prorusky zapálený. Měl jsem to rád, do jazyka jsem pronikl do té míry, že mě ruština těšila ve všech směrech: hudba, literatura, velká duše, přátelství na základní škole… Pak jsem se ve dvanácti vrátil do Prahy, kde to – za hlubokého totáče – lidé měli úplně obráceně. Na Rusko byli všichni celkem pochopitelně nasraní, už vzhledem k tolika úskokům, a mně však trvalo několik desetiletí, než se to změnilo. Když jsem se přestěhoval do centra, začali se tady rojit čím dál tím víc. Kolem Václaváku potkáš najednou třeba i sto Rusů a jen dva Čechy. Když přijedu do Karlových Varů, kde jsem se narodil, jsou kolem kolonády samé ruské nápisy! To je katastrofa. Až si někdy říkám, že bychom měli zavést jazykové zákony, jinak se může čeština postupně úplně zapomenout. Najednou jsem začal mít záchvaty xenofobie, prudké návaly vzteku, že to snad není možné, že se nám sem zase nahrnou a budou nám diktovat, protože většinově se chovají dost arogantně a rozpínavě. Obávám se, že se v tomto případě projevuje zákon většiny, a buď se s tím člověk nějak sžije, nebo ho převálcujou. Jiná cesta asi není. Ostatně podobně jsem to měl i začátkem devadesátých let s Američany. Vždycky, když mám pocit, že někdo skupuje Čechy, tak mě to rozlítí, ale Praha už je stejně prodaná. Proto si říkám, že je potřeba se smířit s invazí jakéhokoli druhu, protože už to tady stejně není naše. Takže ať to má alespoň volný, svobodný a nenásilný průběh. Oni ti Rusové totiž daleko pro ránu nejdou. 

Zmiňuješ Sýrii, kde jsi žil s prarodiči mezi svým osmým a dvanáctým rokem. Jaké se ti vybavují vzpomínky nebo asociace při pomyšlení na tamní, už tři roky probíhající občanskou válku?
Ztráta dětství, nemožnost návratu. Už tehdy mí dnešní vrstevníci předvídali tuhle katastrofu, mluvili o budoucí válce jako o nevyhnutelné. Tenkrát jsem jim nerozuměl a jejich předpověď na mě působila jako z jiného světa. Myslel jsem, že to není možné.

Zpátky ke tvé herecké kariéře: přijde mi, že se tě čeští filmoví režiséři stále bojí.
Třeba to není jen obava, třeba pro ně nejsem dost dobrý – ono hraní na jevišti je jinde než ve filmu. Nějaká negativní reputace z minulosti v povědomí možná zůstává, ale dnes už to jsou spíše jen klepy.

I režisérka Kamila Polívková se prý bála obsadit tě do role.
Řekl bych to tak, že se nebála, ale že to brala jako svou osobní terapii, že chtěla překonat strach. Já ji před pár lety v Divadle Komedie, když jsem to měl ještě docela divoké a z repertoáru stahovali zmíněné Kanibaly, docela urazil. Ale ona si zřejmě řekla, že ne, že takovýhle vztah mít nebudeme, a normálně to vyléčila prací. Bylo skvělý, že mi dala důvěru a prostor, netlačila a umožnila, aby věc vznikla spontánně. Výsledný tvar, který mohou diváci dnes vidět – respektive jeho kostra –, vznikal za dva dny. A pak už jen týden čištění, vstřebání textu a hurá s tím před lidi.

Před devíti lety jsi říkal v rozhovoru pro Reflex kolegovi Milanu Tesařovi, že herectví je ryzí prostituce. Změnil se za ty roky tvůj názor?
Sice už to nevnímám tak fatálně, že bych se pasoval do role prostituta, ale je to tak. Vlastně jsme prodejní neustále, ale podobné je to i u jiných povolání. Každý se prodává nějakým způsobem, herectví je ovšem jednou z těch profesí, kde se dáváš jak duševně, tak fyzicky, tedy že dáváš statky jak hmotné, tak nehmotné. A pokaždé jinak, na mnoho způsobů. A ne vždycky je to uhájitelné, ne vždycky má člověk potřebnou dávku sebevědomí. Kolikrát se sypeš, že máš vůbec vyjít z domu, ne že by se na tebe obracela pozornost, ale že bys měl raději nějaké klidné povolání – klotové rukávy a uzavíratelnou kancelář nebo chodil po lese s pilou…

Den opričníka hraješ jen dvakrát za měsíc. Je to proto, že jde o tak psychicky náročnou roli?
K rozhodnutí, aby se Opričník hrál jen dvakrát, jsem došel, když jsem za měsíc hrál třikrát v Opričníkovi, tři Van Goghy v Národním, Célinovu Církev ve Studiu hrdinů, do toho ještě přiskočil Strakonický dudák a Tartuffe. Zvlášť po Van Goghovi a Opričníkovi je druhý den člověk unavený, a když se pak přihodí, že hraješ podobné postavy čtyři nebo pět dní po sobě, tak jsi opravdu vodrbanej.

Vím, že říkáš, že tě role neovlivňují, ale když na pódiu zastřelíš studenta, znásilníš ženu a část představení odehraješ nahý, to v tobě musí zanechávat nějaké stopy.
Rozhodně jsem zdeformovaný, vždyť hraju od sedmnácti, tedy bratru sedmadvacet let. Ale do rolí se nevkládám, je to oddělená věc – technika plus energie, ostatní je na divákovi. Nahota byla problém ještě v Divadle Na zábradlí. Tenkrát to prolomil Honza Nebeský, když mě obsadil do role faráře (ve hře Je suis), který si psal zápisky na tělo. Představení bylo až sakrálně záhrobní a básnické, až jsem k němu přistupoval s velkým studem a samotná nahota byla problém. Překonal jsem to snadno, během dvou tří repríz. Pak už jsem bez problémů stál nahý o přestávce na pódiu i dvacet minut, kdy ze mě Petra Špalková houbičkou omývala mé zápisky. Od té doby to neřeším, nahotu vnímán jako výtvarný prvek, a ne jako exhibici, byť na diváka to tak mnohdy může působit. Zábradlí bylo pro mě na jednu stranu velkou jízdou, na straně druhé osobní peklo. Momentální šéfovy (někdejší umělecký vedoucí Divadla Na zábradlí Petr Lébl, který v roce 1999 spáchal sebevraždu; pozn. red.) antipatie se mnohdy protáhly i na několik let, což mívalo dost zásadní vliv na pracovní příležitosti.

S Petrem Léblem jste si přitom byli hodně blízcí.
Jak jsme si byli blízcí, tak jsme si byli i hodně vzdálení, záleželo hlavně na něm, jak to chce. Všechno si dirigoval sám až do konce.

 

Zřejmě NEJÚSPĚŠNĚJŠÍ DIVADELNÍ HRA STUDIA HRDINŮ – výstřední exhibice jednoho herce Den opričníka na motivy stejnojmenné knihy Vladimira Sorokina v režii Kamily Polívkové měla premiéru 7. února 2013. Na snímku Karel Dobrý v hlavní roli Andreje Daniloviče, s jednou ze svých obětí v podání Ivety Jiřičkové.
Pozn. autora těchto webových stránek: V popisku se nachází chyba, na snímku je Dana Poláková (nesprávně uvedena Iveta Jiřičková).

 

Už jsem zaslechl, že se po Praze sází na to, zda vydržíš v Národním divadle déle než v angažmá v Divadle Na zábradlí.
Těžko říct. V Divadle Na zábradlí jsem byl přibližně deset let, navíc v Národním to mám podepsané na rok, takže zatím v klidu. Malé soubory se snadno sžijí a všechno se tak hezky usadí, to už je za mnou. Tady – v Národním divadle – se mi zdají být vody rozčeřeny, zkusím se tedy chvíli plavit. Různorodost postav, scén i spolupracovníků je natolik pestrá, že ani nedokážu předpovědět, za jak dlouho se to vyčerpá. Nehledám tu pohodlí, takže to plánovat na léta ani nejde.

V Národním divadle hraješ několik velkých rolí, měl jsi tam někdy jen nějaký štěk?
Jeden, ale byl v opeře – němá role. Hrál jsem postavu Daliborova homosexuálního přítele Zdeňka, který vstal, prošel se významně po jevišti a zase zmizel. Kritika to tehdy zmínila, jako že se tam producíruje slizký jedinec v kůži. A já měl přitom na sobě brokát! Oni nepoznají brokát, člověče!

Jako bys podobné role přitahoval, například v MeetFactory jsi hrál Lukrécii v Buzním kříži.
… ale to byla upřímná služba věci, tedy tomu, jak to autor, Michal Witkowski, napsal a Míra Bambůšek režíroval. Několik představení se náramně povedlo, ale pak jsme se rozladili. A když to nesedlo, tak se ze hry stala hloupá exhibice v nylonkách a ve šteklích.

Nebylo to tím, že tě už nebavilo dávat francouzské polibky Romanu Zachovi?
Ale … my jsme si francouzáky nedávali. To bylo jako. Když totiž hraješ podobně křehkou a jemnou věc a je to falešně, nesedí to ani technicky, nemá cenu se s tím trápit. V kombinaci se zdravotním handicapem jsem odmítl absolvovat – asi po půlroční pauze – derniéru, protože jsem zjistil, že na to nemám ani fyzicky, ani psychicky. A Míra se mnou asi rok a půl nepromluvil ani slovo.

Nyní s Miroslavem Bambůškem chystáte ve Studiu hrdinů divadelní představení se skupinou DG 307. Underground, pokud vím, je ti hodně blízký.
Na DAMU jsem byl spíš vekslák než androš. Teda ne že bych veksloval, ale nosil jsem takové ty mrkváče a spíš se věnoval sportu a studiu. Můj underground začal až od roku 1989, zvláště v Rubínu, když tam hrávali Psí vojáci, tam jsem chodil chlastat. A také v klubu Újezd nebo v dnes už také neexistujícím klubu v Jilské ulici. Když jsem tam přišel poprvé, tou úzkou chodbou dolů po schodech, otevřu dveře a hned dostanu do hlavy židlí! Od Magora. Nepatřila mně. Ten člověk, co ji po něm házel, na poslední chvíli uskočil. Probral jsem se až na baru, jak mnou Magor třese a říká: „Nááá, dej si panáka! Já jsem v podmínce! Prober se! Prosím tě!“ Tak jsem si dal panáků víc… Takže ano, i já se potácel několik let po těchhle klubech ve stavech nevhodných zaznamenání.

Přijde mi, že jste si s básníkem, výtvarníkem a zakladatelem DG 307 Pavlem Zajíčkem hodně podobní.
Lidé říkají, že vypadám jako jeho syn. Už dlouho se tiše osobně přátelíme. Občas k nám zajde na kafe, svým způsobem je to můj vychovatel. Moje dcera se hodně kamarádila s jeho dcerou Gábinou a Pavel mě už jen svou přítomností nebo zdánlivě nenápadnou připomínkou směroval k dceři, kterou jsem opustil. S Johankou jsme od jejích dvou let nebydleli, asi proto, že jsem taky byl „janek“, jejž vychovávala babička s dědečkem, jsem jednoduše otcovství nezvládl. Když jsme se rozešli s její matkou Evou Turnovou (hudebnice, členka Plastic People of The Universe; pozn. red.), moje babička mi pořád říkala: Musíš každý týden, alespoň jednou za čtrnáct dní, to otcovství opečovávat. Ať má Johanka vazbu. Ale já vůbec nevnímal, o čem mluví. Jako tatínek jsem měl velké prodlevy a dodneška to cítím jako nezahojitelnou jizvu jak pro ni, tak pro sebe. Zvlášť pro děti jsou tyhle rozchody hrozně těžké a nespravedlivé.

Jak to máš se svou současnou rodinou? S partnerkou, kostýmní výtvarnicí Terezou Hrzánovou, vychováváte dva dospívající syny.
Je to dost složité, poměrně dlouhodobě jsem se choval dost expresívně a chaoticky. Někdy nevybíravě – jak k rodině, tak k přátelům, tak na divadle –, což souviselo s tím nadměrným pitím. Myslím, že se permanentně hroutíme, jde odpustit, ale možná ne, nevím.

Jenž mohli jste se sebrat a jít každý hledat jiné partnery, ale neudělali jste to. To mi přijde silné.
Myslíš tu iracionální vazbu? Naprosto všemu normálnímu se protivící? Když já je mám strašně rád!

 

KAREL DOBRÝ (1969 v Karlových Varech). Po jednom semestru na VŠE studoval na DAMU, ani tato studia nedokončil. V mládí hrál s alternativním divadlem Děrevo. Začátkem 90. let působil s Divadelním spolkem Kašpar. Po odchodu z Divadla Na zábradlí (1993–2002) hostoval v řadě divadel: Komedie, MeetFactory, Činoherní klub v Ústí nad Labem a dalších. Objevil se v mnoha filmech: Kytice, Krysař, Mission Impossible, Duna, ale i v televizních seriálech, jako například Komisař Maigret, Četnické humoresky, Borgiové nebo Doktor Živago. Má tři děti: dceru Johanku (s Evou Turnovou) a syny Cyrila a Diviše (s Terezou Hrzánovou). Za roli Andreje Daniloviče v adaptaci Sorokinova Dne opričníka získal Cenu Alfréda Radoka. Je za ni také nominován na Cenu Thálie za mimořádný herecký výkon, která se uděluje tuto sobotu v Národním divadle v Praze.

 

OPRIČNÍCI BYLI původně asi tisícičlennou osobní gardou cara Ivana Hrozného (1530–1584), která v pozdější době carovy vlády plnila též funkci jakési tajné policie na Rusi. Do roku 1572, kdy byla opričnina zrušena, napáchala mnohá zvěrstva ne nepodobná Stalinovu lidovému komisariátu vnitřních záležitostí (NKVD), předchůdci KGB.